Představovat běžeckým fajnšmekrům Josefa Jánského je nošením dříví do lesa, jistě se však najdou běžečtí fandové, kteří o běžecké legendě dosud neslyšeli. A není se čemu divit – od největších běžeckých úspěchů atleta, který letos v listopadu oslaví osmdesátiny (nar. 24. listopadu 1940), uplynulo téměř padesát let. V roce 1971 překonal po 17 letech časem 28:43.08 Zátopkův československý rekord na desítce (28:54.2), který byl v roce 1954 i rekordem světovým. Největšího úspěchu své kariéry dosáhl Josef Jánský na Letních olympijských hrách v Mnichově (1972), kde obsadil na stejné trati 9. příčku. Unikátním výkonem strakonického rodáka je i osobní rekord na maratonské trati (2:14:28), jehož dosáhl ve 40 letech! Pojďme se společně s ním vydat na cestu mapující jeho běžeckou kariéru.
DĚTSVÍ V POHYBU A LYŽAŘSKÁ KARIÉRA
„Jako kluk jsem obdivoval Emila Zátopka, ale o něm v té době věděli i nesportovci. Rodiče závodně nesportovali, ale táta chodil zamlada cvičit do sokolovny. V období, kdy jsem chodil na základní školu, jsme s kamarády po vyučování a o víkendech často vyráželi na výpravy přes celé město. Hodili jsme domů tašku a byli neustále v pohybu, i když se nejednalo o žádné organizované sportování. Bydleli jsme ve Strakonicích v pěkném domě U Raka a sem, na čerstvě dokončené sídliště, jsme se přestěhovali v roce 1954. Hned za nosem byl škvárový fotbalový a atletický stadion. Se závodním sportem jsem tak jako většina kamarádů začínal jako fotbalista (obránce) a tomuto sportu se věnoval ve věku 14–16 let. A pak přišlo na řadu běhání v bílé stopě. Pod křídly lyžařského běžeckého oddílu ČZ Strakonice byla i sportovní škola dorostu, kam mě stáhli kamarádi. To abych netrhal partu. (úsměv) Dokonce jsme tam fasovali i lyže, hůlky a vosky. Trénoval jsem celkem hodně, ale dosahoval výsledků pouze na krajské úrovni, a to ještě ne na špičkové. Kromě běžek jsme v zimě chodili do třikrát týdně tělocvičny a k tomu jsme, hlavně v létě, absolvovali spoustu běžeckých tréninků na suchu. Brzy jsem však zjistil, že mi jde běhání lépe než lyžování – nejen v tréninku, ale i na závodech.
Běžky s běháním jsem kombinoval od 16 do 19 let, do vojny, a postupem času jsem upřednostňoval běhání. Ale lyže byly pro běhání výborným základem, a co bylo fajn, mezi lyžaři jsem měl spoustu kamarádů. Ono i v rámci lyžařské přípravy jsem za rok naběhal více kilometrů na suchu než na sněhu, a když bylo sněhu málo někdy dokonce i v zimě.
V 18 letech jsem zvládl kilometr za 2:40.8 a k tomu závodil v krajské soutěži družstev na půlce i patnáctistovce.“
PO VOJNĚ JSEM SI PŘIPADAL JAKO TLUSŤOCH A ZAČAL OPĚT VÍCE BĚHAT
„V 19 letech mě čekala vojna, ale do Dukly Praha jsem se nedostal. Narukoval jsem do Dukly Znojmo, jenže tu brzy zrušili. Jako vojáci jsme tu zpočátku měli malé úlevy, co se času na trénink a závodění týkalo, ale s pražskou Duklou jsme se nemohli srovnávat. Jezdil jsem s gazikem a k tréninku bylo čím dál tím méně prostoru. Po půl roce jsem se dostal do Dukly Stříbro, kde byla hlavním sportem házená. Žádná atletika. Jezdil jsem gazikem s papaláši (velitelem pluku a důstojníky) a trénovat mohl jednou dvakrát týdně s jedním házenkářským kamarádem. Na velkém buzerplacu jsme mohli kroužit po jeho 400metrovém obvodu.
Z vojny jsem se vrátil na jaře v roce 1961 (21 let) s osmi kilogramy navíc a neměl z toho moc dobrý pocit. Jinými slovy – připadal jsem si jako tlusťoch. (smích) Začal jsem si běhat sám pro sebe, možná i proto, že jsem se běhání věnoval před vojnou. V roce 1962 jsem naběhal 1000 km, ale žádné rekordní ambice směrem k budoucí kariéře jsem neměl.“
OSUDOVÉ SETKÁNÍ S TRENÉREM JÁNSKÝM
„O dva roky později jsem se postavil na start přespoláku – Běhu kolem Hejtmanu, kde jsem vyhrál kategorii mílařů /3 kilometry, 17 závodníků, výsledky: 1. Jánský (České Budějovice) 8:58.0, traťový rekord, 2. Kocián (Dukla Tábor) 9:03.0, 3. Stanislav Janů (Slavoj Pacov 9:25.0)/. Všiml si mě trenér Petr Kavan a ihned se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěl trénovat. Petr sondoval, jestli se běhání chci věnovat pořádně, a jakmile uslyšel kladnou odpověď, začal mi psát tréninky. Byl to ohromný zlom v mojí běžecké kariéře. V témže roce jsem ještě závodil na dráze za Strakonice, ale v následujícím roce jsem běhal za Slavoj České Budějovice 2. ligu.
Byli tu talentovanější běžci než já. Moje výkonnost na dlouhých tratích byla otázkou dlouholetého systematického tréninku. Přesto mám pocit, že na některých běžeckých fotkách z běžeckých začátků je znát, že jsem měl určitý pohybový talent. A možná i fyzický – celkem rychle jsem zvládl půlku pod 2 minuty, ale to byl jen takový začátek. Co se týče mé výkonnosti, postupoval jsem po schodech, a jakmile jsem se dostal na určitou úroveň, snažil jsem se toto maximum opět posunout. Nějaký dlouhodobě vysněný čas jsem v mysli neměl.
Trenér rozhodně nebyl člověkem, který by neustále řval. (smích) Domluvili jsme se jako lidé a musím říct, že na mě byl od počátku slušnější než na ostatní kluky, které dokázal seřvat. Mně vysvětloval vše ohledně tréninku v klidu, a co bylo prima, viděl jsem, že běhání rozumí. Velice dobře věděl, jak trénuje česká i světová špička, na základě čehož si vypracoval vlastní tréninkovou metodu. Zpočátku jsem za ním jezdíval vlakem jednou dvakrát týdně na tréninky do Českých Budějovic a často jsme trénovali v tamním parku Stromovka. První pětku jsem běžel až ve 26 letech (14:55.6 /1966/), do té doby jsem trénoval jednofázově a závodil na středních tratích (osobáky k tomuto datu: 800 m – 1:52.8, 1500 m – 3:49.2) a na přespolácích. Pracovali jsme na rychlosti a tempové rychlosti, i proto se mi o něco později tempa na delších tratích nezdála tak rychlá. Od počátku kariéry jsem cítil, že jsem spíše vytrvaleckým typem běžce, což přirozeně vyplývalo z předchozích lyžařských tréninků, které byly vedeny ve vytrvalostním duchu.
Od roku 1967 jsem začal běhat jednou dvakrát týdně dvoufázově. Trenér Kavan zvedal tréninkovou zátěž postupně, například v roce 1969 jsem naběhal 4519 km, o čtyři roky později 7566 km. Zpočátku jsem měl jeden den v týdnu volno, ale když jsem měl později, v době největší formy, na programu den bez běhání, moc jsem se na to netěšil, ale zvládl jsem to. (úsměv) V roce 1967 odešel trenér z budějovického klubu do VŠ Praha a zároveň začal v Praze pracovat na hygienické stanici. Do hlavního města doslova přetáhl i mě. S budějovickými funkcionáři jsme vedli kolem přestupu velké tahanice. V Praze prý nebudu znamenat nic, kdežto v Budějovicích jsem hvězda. Nakonec mě pustili, protože se do toho vložil i atletický svaz, který zdůraznil, že to pro mě bude znamenat výkonnostní vzestup.“
ČESKÝM REKORDMANEM NAVZDORY 30HODINOVÉ TÝDENNÍ PRACOVNÍ DOBĚ
„České Budějovice mi refundovaly 10–20 hodin měsíčně – jednou dvakrát týdně jsem tam ve 12 hodin vyrazil na trénink vlakem a ty zbývající dvě hodiny mi klub doplatil. Během celé atletické kariéry jsem pracoval jako nástrojař. Nevím, jak je tomu dnes, ale tehdy jsme byli ve fabrice elitou. Jenže já si brzy řekl, že raději upřednostním běhání před větším kariérním postupem. VŠ Praha mi několik refundačních hodin proplácelo, ale to vystačilo tak na jeden trénink týdně.
V roce 1971 jsem přestoupil do Sparty, která mi podobně jako České Budějovice refundovala 10 hodin týdně, díky čemuž jsem jezdíval za trenérem dvakrát týdně do Prahy. Profíkem se stoprocentními podmínkami jsem ale nikdy nebyl, Sparta na rozdíl od Dukly a RH Praha takové atlety neměla. Rudá hvězda o mně vůbec neuvažovala a Dukla? V době nejvyšší výkonnosti na dráze jsem se na toto téma bavil s Alešem Poděbradem, šéftrenérem Dukly, který mi řekl: ‚Už jsi pro nás starý.‘ Těžko říct, zdali bych s profesionálními podmínkami zaběhl lepší osobáky.
Ale mně svým způsobem vyhovovalo, že jsem byl normálně pracujícím člověkem. Dnes mají někteří sportovci problém zařadit se po ukončení kariéry do reálného života, já se snažil zůstat nohama na zemi. Ve Strakonicích jsem byl spokojený – měl jsem tu práci, rodinu, syny atd. (Petr se narodil v roce 1966, Ondřej o pět let později). Trenér mi říkal, ať se nežením, ale já ho ujistil, ať se nebojí a že se rozhodnu podle své vůle. Manželka hrávala v nižší soutěži závodně volejbal, takže měla pro moje běhání pochopení. Řekl jsem jí, že budu běhat, a ona s tím neměla nejmenší problém. Myslím, že bez dobrého rodinného zázemí bych takové výkonnosti nedosáhl.
Přesto se musím přiznat, že toho bylo někdy na mě moc. Práce, dvoufázové tréninky, rodina… Třikrát týdně jsem chodil běhat ráno a do práce dorazil na osmou hodinu. Po práci jsem se většinou na půlhodinku natáhl a pak odběhal druhou fázi. Petrovy tréninky byly výživné, nešlo o žádné pobíháníčko a já se snažil všechno splnit. Někdy bylo těžké otevřít dveře od domu, běhat se mi nechtělo, ale jakmile jsem vypadl ven na chodník, tak už to bylo dobré a dál jsem to neřešil. Nahoru po schodech jsem se nikdy nevrátil. (smích) Dobře jsem věděl, že bez tréninku to nejde. O víkendech to bylo lepší. (úsměv)
Josef Jánský s trenérem Petrem Kavanem
Petr Kavan nebyl trenér-dogmatik, ale spíše velký koumák. Byl člověkem, který mě ohledně běžeckého tréninku všechno naučil. Plán mi většinou napsal na jeden až dva týdny dopředu, ale pokud mě na tréninku viděl, upravil další tréninky podle mých pocitů. Občas se stávalo, že mi to na tréninku nešlo a trenér mě buď zastavil, nebo trénink zkrátil, případně jsem jej odběhal ve volnějším tempu. Když jsem nemohl dorazit, tak jsem mu zavolal do Prahy, ale o tom, jak jsem ten který trénink zvládl, jsme telefonicky nehovořili. Spoustu tréninků jsem odběhal sám ve Strakonicích a zpočátku jsem se vše snažil zvládnout, jak trenér naplánoval, ale jakmile jsem běžecky dospěl, některé tréninky jsem si podle situace (velká únava nebo drobné zranění) upravil (tempo, náplň tréninku). Ale že bych tréninky odběhal výrazně rychleji, to se nestávalo. Někdy jsem trenérovi o změnách řekl, někdy ne, nepotřeboval vědět všechno. (smích)
Na hranici maximálního fyzického zatížení organismu jsem byl neustále, ale nikdy jsem nebyl přetrénovaný. Nemocný nebo zraněný jsem býval minimálně. Občas mě potkalo několikadenní lehčí zranění (např. natažení svalu) a v období, kdy jsem měl malého synáčka (Sparta) a začal se vytrvalostně výrazněji prosazovat, mě bolela achilovka. Odjel jsem na soustředění na Šumavu, tam jen chodil a vše se srovnalo. Jediné vážnější zranění mě postihlo při olympijském maratonu v Moskvě, kde jsem musel vzdát.
V mílařském období jsme intenzivně pracovali na technice běhu formou běžecké abecedy a mírných úprav techniky při běhu. V mých nejlepších vytrvaleckých sezónách už ne, s výjimkou běžecké abecedy při rozcvičení. Petr byl toho názoru, že mám běžeckou techniku zažitou a není potřeba ji měnit, zvláště když jsem šel výkonnostně nahoru. Loni nebo předloni jsme se potkali na jednom ze závodů s Vlastíkem Zwiefelhoferem, který zavzpomínal na svého trenéra pana Suchého a na jeho slova: ‚Podívej se na Pepíka Jánského a na jeho skvělou práci kotníků.‘ (úsměv) Dokázal jsem celkem přesně odhadnout tempo, běhával jsem s menšími i o něco většími stopkami v ruce. Co se porovnání škváry a tartanu týče, škvára k nohám mírumilovnější nebyla. Měl jsem mnohem lepší pocit z běhu na tartanu, ale na škváře jsem toho naběhal taky dost. Když jsem přijel s ohozeným dresem domů, nejnaštvanější byla manželka, která ho musela prát. (smích)
Stravoval jsem se celkem normálně, ale stávalo se, že mi trenér přinesl jídelníček se slovy, že je organismu potřeba dodávat zvýšené množství vitaminů C a B (pangamin, B12). A před maratonem jsem čas od času držel superkompenzační dietu. Na občerstvovačky jsem si připravoval hodně sladký čaj ochucený citronem, abych trochu potlačil pocit přeslazenosti.
Co se regenerace týče, doma to byly hlavně koupele (sůl), ale intenzivně jsem regeneroval hlavně na soustředěních anebo po tréninku v Praze na Spartě v rehabilitačním středisku. Po podzimních krosových závodech jsem odpočíval dva týdny a pak začal opět trénovat. Běhání jsem neměl zakázáno, ale já nebyl běžeckým fanatikem, a tak jsem to v pohodě vydržel.“ (úsměv)
KRŮČEK PO KRŮČKU OD SKROMNÝCH VYTRVALECKÝCH ZAČÁTKŮ K ODVÁŽNÝM SOUBOJŮM SE SVĚTOVOU VYTRVALECKOU ELITOU
„Ani v době největších úspěchů jsem neměl běhání v hlavě 24 hodin denně, ale jen při tréninku nebo v závodech. Když jsem dorazil na největší soutěže, věděl jsem, že do závodu půjdu naplno. Před nejdůležitějšími starty jsem měl zdravou trému, ale nikdy jsem se psychicky nesložil. V tomhle ohledu jsem měl šťastnou povahu – čím kvalitnější jsem měl soupeře, tím lepší jsem podal výkon. Závody typu ME a OH jsem měl rád. Věděl jsem, že jsem se výkonnostně někam propracoval a musím se přiznat, že mě zaplněné tribuny dokázaly maximálně vyhecovat. V některých případech jsem se udržel i lepších běžců, přestože jsem s tím před startem nepočítal. Hecoval jsem se slovy: ‚Musíš, musíš, jdi do toho.‘
Osobní rekord na pětce jsem si od roku 1966 do roku 1971 posunul z času 14:55.6 na 13:54.6, desítku z 32:12.4 na 28:43.2 – tímto výkonem jsem na ME 1971 překonal 17 let starý československý rekord Emila Zátopka na desítce (28:54.2), což pro mě bylo velké překvapení. Očekával jsem výkon těsně pod hranicí 29 minut. Cílem jsem proběhl na 19. místě. Netušil jsem, že padlo národní maximum, ale v okamžiku, kdy jsem vyšel ze stadionu, u mě hned byli tři jásající funkcionáři a ti mi tu novinku sdělili.
Na OH 1972 pro mě byl velký úspěch už jen postup z rozběhu do finále (český rekord 28:23.15). Ve finále jsem doběhl devátý v čase o necelou půlsekundu pomalejším (28:23.59). Byla to trochu škoda, ale myslím, že jsem ze sebe vydal maximum. Trenér v Mnichově nebyl, ale než jsme odjížděli, v klidu mi řekl: ‚Máš natrénováno, jdi do toho. Olympiáda je nejvrcholnějším závodem, který je všude doprovázený bezvadnou atmosférou a je medializován o dost intenzivněji než ME. Moc příjemná byla i náhodná setkání s nejlepšími světovými sportovci jiných sportovních odvětví. Jenže 5. září přišel den, kdy došlo k palestinskému teroristickému útoku na izraelské sportovce. Věděli jsme, že to dopadlo velmi špatně. Následující ráno se čekalo, zdali budou hry pokračovat, a tak nás funkcionáři naložili do autobusu a jeli jsme na výlet do Garmisch-Partenkirchenu. Vedení české výpravy chtělo, abychom se od té dusné atmosféry odreagovali. Desítku jsem již měl za sebou, ale čekala mě ještě pětka, kde jsem byl prvním nepostupujícím běžcem do finále (13:39.8).“
REKORDMANOVA ŽENA
V polovině našeho rozhovoru se domů vrací paní Jánská. Při otázce „V kterém jste roce?“ pohlédne na fotografie na stole a dodá: „Jak vždycky říkal Štěpán Škorpil: ‚Jánský s jeho typickým během‘.“ (úsměv)
Nechám se slyšet, že mi byly tři roky, když Josef Jánský doběhl na OH v Mnichově na desítce devátý. Vitální žena, která má nesporně velkou zásluhu na skvělých běžeckých výsledcích svého muže, se naoko zlobí: „Tohle raději nechci slyšet, protože si uvědomuji, jak jsme staří.“ (smích)
ROK PO MNICHOVĚ SEKUNDU ZA ČESKÝM REKORDEM
„Na olympiádě jsem měl ze závodu dobrý pocit, ale ještě lépe jsem se cítil o rok později v Helsinkách, kde jsem opět běžel s Lassem Virénem a Päivärintou. V posledním kole Finové běžící přede mnou výrazně zrychlili, já se za nimi udržel a poslední dvoustovka se mi běžela fantasticky. Päivärinta měl o něco více sil, Viréna jsem předběhl 150 metrů před cílem a vzešel z toho nový československý rekord (1. Päivärinta 13:29.6, 2. Jánský 13:32.0, 3. Virén 13:34.4). Čtyřnásobný olympijský vítěz mi byl svým vystupováním velmi sympatický, a dokonce mě i pozdravil. (úsměv) Ale to asi jen proto, že viděl, že se na závodech, kde startoval, motám o něco častěji. (smích) Moc rád vzpomínám na zakončovací večírek po semifinále Evropském poháru v Nice 1973, kde jsem na pětce i desítce doběhl na 2. místě (13:47.75 a 29:09.93) – na delší trati za východním Němcem Haasem, který byl mým vodičem a v závěru jsem s ním prohrál o sekundu. (smích) Po závodech byla v římských objektech na skále recepce, po jejímž zakončení jsme se šli společně s ostatními týmy vykoupat do moře.
K rekordu na desítce jsem se přiblížil ve stejném roce časem 28:24.38 v Londýně v rámci oddílového zájezdu se Spartou, který se konal na konci sezóny. Anglické diváky nejvíce zajímali vytrvalci a jejich borcům to perfektně běželo. Doběhl jsem celkem v pohodě na 4. místě, jenže Petr mě namísto měření mezičasů pouze povzbuzoval, a o tom, že jsem blízko rekordu, mi neřekl. Myslím, že pokud bych to tušil, vyždímal bych se mnohem více. Ale moje pozice v závodě byla neměnná, a tak jsem doběhl jen setrvačností. Pokud to však bylo možné, v jiných závodech mi trenér mezičasy hlásil nebo zavolal ‚Přidej‘, ale že by na mě křičel nebo jako někteří trenéři zběsile skákal, to ne. Byl spíše takový elegán. (úsměv)
Nejkrásnější běžecký zážitek mám z roku 1974, kdy jsem se v červenci v Oslo zúčastnil velkého mezinárodního mítinku s názvem Martin Luther King (předchůdce dnešního mítinku Diamantové ligy). První den jsem běžel pětku a skončil výkonem 13:46.8 na 7. místě, což mě příliš nepotěšilo. Následujícího dne jsem si chtěl spravit chuť na desítce. Na ni vzpomínám moc rád, protože se ve startovním poli objevili i Keňané, jejichž jména si však po tolika letech nevybavuji. Jeden z nich vyrazil hodně rychle, ale já se ho udržel, a protože mi dva kilometry před cílem tempo nepřišlo tak rychlé, nastoupil jsem a do cíle doběhl na 1. místě za 28:37.6. Diváci mě neskutečně povzbuzovali, bouchali i do reklamních tabulí u dráhy a měli ohromnou radost, že jsem afrického soupeře porazil.
Při desítkách jsem dobře věděl, jak velká vzdálenost mi zbývá do cíle i jak rychle běžím, to jsme měli s trenérem rozpočteno téměř před každým startem. Ale v závěrečných dvou kilometrech jsem to už moc nevnímal a snažil se ze sebe vydat vše. Dostával jsem pozvánky i na mnohé další kvalitní závody, kam běžce posílal atletický svaz, ale na takové mítinky jezdili spíše atleti, kteří měli mezi funkcionáři lepší známé.
Na ME 1974 jsem běžel desítku i maraton. Desítka byla šílená, během závodu jsem se dostal na fyzické i psychické dno a obsadil 20. místo (29:23.2). V Římě tehdy panovala téměř 100% vlhkost, což bylo zvláště pro nás Středoevropany ohromně těžké. Jednou jsem v Itálii běžel maraton (Reggio Emilia) v podobném vedru. Potil jsem se jako dobytek a vedle mě běžel úplně suchý usmívající se Ital. Ale vraťme se zpět k desítce. Běžel jsem klasicky blízko mantinelu, ale z důvodu obrovské vlhkosti téměř ve vodě. Držel jsem se na konci startovního pole a bojoval, abych nebyl poslední. Jenže v okamžiku, kdy jsem některého ze soupeřů předběhl, tak vzdal. Šel jsem na to zezadu, ne zepředu. (úsměv) Dost jsem se vytrápil a po závodě si řekl, že nemohu odjet s tak špatným výsledkem. Na ME jsem si poprvé vyzkoušel i maraton a v závěru závodu jsem se konečně trochu rychleji rozběhl. Doběhl jsem nejlepší z našich na 15. místě za 2:27:40.4.
Absolvoval jsem i zahraniční starty, kde jsem se neskutečně zadřel. Na 30kilometrovém závodě v Moskvě v polovině 70. let se v Lužnikách postavilo na start obrovské množství sovětských závodníků. Od 15. kilometru jsem vůbec nemohl a mě, českého reprezentanta, začal předbíhat velký počet běžců v obyčejných teniskách. Do cíle jsem sice doběhl, ale zpětně mám pocit, že tohle byl závod, kde jsem se nejvíce vytrápil.
Od roku 1976 jsme se už s trenérem soustředili na maraton, pětky a desítky jsem absolvoval prakticky už jen na lize. Po tréninkové stránce jsme se již připravovali odlišně, ale někdy trenér nad mojí přípravou přemýšlel přespříliš. Jednoho dne přišel s nápadem od základu změnit tréninkový systém. Jenže já po nějaké době zjistil, že je to horší než lepší. Chtěl jsem, abychom se vrátili k osvědčenému systému přípravy, ale to se už trenérovi moc nechtělo. Já však měl výhodu, že jsem odběhal spoustu tréninků doma, takže jsem si některé z nich upravil.
Podobně jako na pětce a desítce trvala i v maratonu cesta k osobnímu rekordu dlouhá léta. V prvních letech, kdy jsem ještě běhal pomaleji (2:27–2:18), jsem se snažil alespoň o co nejlepší umístění, ale musím se přiznat, že raději než maraton jsem měl dráhové závody. Pětku i desítku přibližně stejně – na pětce jsem byl rád, že jsem byl rychleji v cíli, desítka mě přitahovala větší nevyzpytatelností. (úsměv)
Měl jsem rád i krosy, bylo to zajímavější než jen měsíce a měsíce pouze trénovat a čekat na první závody. Ale k titulu mistra republiky (1971) jsem se dopracoval postupně, zpočátku jsem dobíhal na hranici první desítky. Vítaným zpestřením byly i halové závody, na HME 1973 jsem byl vyřazený v rozběhu (8:06.76), o rok později jsem doběhl na 6. místě (7:55,00, v rozběhu 7:55.49). Byla trošku smůla, že tu startoval i Pavel Pěnkava, který doběhl třetí, jinak bych dosáhl celkem dobrého umístění. (smích) Na velkých závodech typu OH a ME jsem chodil na procházky, vleže na pokoji bych ztuhl.
Na ME 1978 V Praze jsem na maratonské trati obsadil 19. místo (2:16:53,0). Přestože jsem byl připravený velice dobře, v samotném závodě jsem neměl jiskru, zaběhl průměrný čas a s výsledkem nebyl spokojený.
V olympijském roce 1980 jsem si zaběhl v Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz, česky Saská Kamenice) osobní rekord 2:14:28. Ve 40 letech. Možná tomu tak bylo i proto, že jsem s běháním začal o něco později a pořádnému tréninku se začal věnovat až ve 24 letech. Na moskevskou olympiádu jsem odjížděl v životní maratonské formě. Před startem jsem věřil, že bych mohl doběhnout v čase pod 2:15, možná i lépe. Ale přibližně na 10. kilometru mi prasklo v patě. Noha začala šíleně bolet a bolest se neustále stupňovala. Předtím jsem moc závodů nevzdal a i z tohoto pohledu bylo šílené nedoběhnout do cíle právě na olympiádě. Povzbuzoval jsem se slovy ‚Musíš, musíš!‘, ale tohle se opravdu nedalo vydržet a na 25. kilometru jsem vzdal. Bylo to pro mě ohromné zklamání, v přípravě jsem hodně dřel a odběhal fantastické tréninky. Navíc jsem dobře věděl, že už příliš dlouho běhat nebudu. Mám pocit, že pokud by nedošlo ke zranění a závod bych dokončil, možná bych běhal na podobné úrovni ještě dva roky. Lékaři mi po návratu z olympiády diagnostikovali únavovou zlomeninu patní kosti. Asi začnu předpovídat počasí, protože mě při změnách počasí občas pobolívá dodnes.
V po-olympijském roce 1981 jsem již netrénoval systematicky. Neběhal jsem každý den ani nezařazoval žádné úseky, bylo to jen klusání pro radost. Trenérovi jsem řekl, že končím a že si již poslední sezónu dojedu sám. Jenom jsem klusal a občas si i fartlekově zrychlil, to abych v extralize urval ještě nějaký ten bodík pro Spartu. (Pozn. autora: posledním významnějším závodem Josefa Jánského byla desítka na extralize – 30:53.00 /12. místo/)
Motivací pro moje běhání byl určitě i fakt, že za komunistů bych se bez sportu nepodíval nikam do zahraničí. Byl jsem za tu možnost moc rád. Dnešní mladí běžci takovou motivaci nemají, na druhou stranu mají mnohem více možností a zábavy než naše generace.“
KAMARÁDSTVÍ I RIVALITA
„Co se běžecké taktiky týče, byl jsem spíše tempařem a využíval taktiky delšího finiše. Zvláště na pětce tu byla skvělá konkurence, Pavel Pěnkava, Stanislav Petr, Stanislav Hoffman byli rychlejší, a tak jsem musel mírně zrychlovat už 500 metrů před cílem a ostře se zvoněním do posledního kola.
Slavná generace 70. let: Josef Jánský, Petr Pěnkava, Stanislav Hoffman
Ale například se Standou Hoffmanem nebo Vlastíkem Zwiefelhoferem jsme se dokázali domluvit i na střídání s tím, že poslední dvě kola až kilometr už každý makal za sebe. Ale některé závody jsem si odtáhl celé sám, zejména v letech, kdy jsem byl na desítce o 20–50 sekund rychlejší než moji nejkvalitnější čeští soupeři.
S největšími tuzemskými soupeři jsem vycházel velice dobře. Byli jsme dobrá parta, před závody i po nich jsme byli kamarády, ale v závodě rivaly. Profíci – dukláci a rudohvězďáci (např. Hoffman s Pěnkavou) byli jinými soupeři než ostatní, a tak když jsem některého z nich dokázal porazit, měl jsem ještě větší radost. (úsměv) Ale i mně se stávalo, že jsem se den dva před závodem cítil utahaně, ale pak přišel závod a běželo se mi skvěle. Bývalo tomu i obráceně, to se však stává každému běžci.
Moc rád jsem jezdíval na reprezentační soustředění. Od roku 1968 hlavně na Štrbské pleso nebo do Houštky, v roce 1973 na dva týdny do Alžírska, kde jsem mohl běhat s partou. Doma jsem běhal většinou sám, a tahle změna mi opravdu přinášela velkou radost. Bylo to skvělé zpestření a navíc jsme z tohoto období všichni těžili v závodech.
Na soustředěních na Horních Mísečkách a na Štrbském Plese jsem jezdil i na běžkách. Zpočátku volně, ale postupně se tempo zrychlovalo a svoji roli tu hrála i určitá dávka soutěživosti mezi námi běžci. Ostatní kluci jezdili na běžkách velice dobře, ale vyloženě v závody se naše tréninky neměnily. Ale na soustředěních bylo dost času naběhat i dostatečnou kvalitu. A pokud v Tatrách nebyl sníh, běhali jsme s Petrem Kavanem po svých fartlekově 20–30km výběhy s velkým převýšením po turistických okruzích. To, co šli turisté několik hodin, my vyběhli za hodinu, ale ne na doraz.
Ideální délka soustředění byla z mého pohledu okolo deseti dní, to se ještě udělalo spoustu práce a člověka to fyzicky nezničilo. Dva týdny už bylo dost a na delší časové období jsem ani nikam nejezdil. (úsměv) Na reprezentačních soustředěních mi svaz pokaždé refundoval jeden týden. Trenér jezdil přibližně na polovinu z nich, většinou do Vysokých Tater.
Čas od času za mnou do Strakonic dorazili sparťanští běžečtí kamarádi (a někdy i moravští soupeři) a vyrazili jsme trénovat společně. Stávalo se, že mi doma po tréninku řekli: ‚My se ti nedivíme, že nechceš do Prahy, do toho bordelu.‘ (smích) Měl jsem tu na přípravu větší klid, ale jak jsem už zmiňoval, musel jsem většinu tréninků odběhat sám a více se zmáčknout. (úsměv)
V období přípravy na dráhové závody jsem měl předplacené místo na místním atletickém stadióně. (úsměv) V letech, kdy jsem se chystal na maraton, jsem moc rád běhával v nedalekém lese s názvem Kuřidlo, kde byly pro trénink krásné běžecké terény. A dlouhé 20–40kilometrové běhy v přípravě na maraton jsem absolvoval na silnici ze Strakonic směrem na Blatnou.
Díky běhání jsem zažil spoustu krásných pocitů, ale častokrát jsem dostal i na frak a pak bylo na výběr buď skončit, nebo se zvednout. Volil jsem raději druhou možnost. (úsměv) A co se týkalo mých československých soupeřů, u všech jsem měl pocit, že jsou to prima kluci. Je to samozřejmě trochu nadnesené, ale v běhání nebylo moc peněz, a tak tam ani nebylo příliš prostoru pro intriky. Možná tomu někdo nebude věřit, ale z mého pohledu běhají chytří lidé. Překonat sám sebe je to nejtěžší a méně inteligentní lidé si nedokáží poručit. Výborně běhalo dokonce i hodně vysokoškolských studentů a s vyloženým hlupákem jsem se mezi špičkovými běžci nikdy nesetkal. I to považuji za pěkný zážitek.“
PO UKONČENÍ BĚŽECKÉ KARIÉRY ZPĚT MEZI LYŽAŘE
„Po ukončení běžecké kariéry jsem u atletiky nezůstal. V době běhání jsem s lyžaři udržoval přátelský kontakt a možná i proto, že tu nebyl na příliš dobré úrovni atletický klub, začal jsem trénovat v lyžařském oddíle žáky a dorostence. Sám jsem již nezávodil, ale pobíhal se svěřenci na tréninku. Několik let jsem jim sice ještě stačil, ale v roce 1990 se všechno změnilo. Do té doby jsme tu měli tréninkové středisko mládeže (TSM) a působil tu i profesionální trenér, který byl pro nás všechny hnacím motorem. Když všechno padlo, šel si hledat jiné zaměstnání a ani my ostatní jsme nepokračovali.
Od té doby jsem již neběhal, ale jednou dvakrát týdně si výletově vyrazil na kole nebo lyžích a do roku 2010 jsme se s manželkou vyráželi lehce projet na běžky na Zadov. Na kole jezdím dodnes, ale ne stokilometrové vzdálenosti jako někteří kamarádi. Stačí mi 16–20 kilometrů, např. na nákup na chatě, čímž spojím příjemné s užitečným. V létě si občas zaplavu v rybníce nebo v řece.“
ZDRAVOTNÍ PATÁLIE SE ŠŤASTNÝM KONCEM
„Před deseti lety jsem absolvoval operaci nádoru na slinivce a poté strávil čtyřicet dní v Ikemu. Zčásti proto, že mě museli operovat ještě podruhé. A tehdy jsem si řekl: ‚Ne, nevzdáš to, odejdeš odsud po svých‘, ale po těch zákrocích jsem se musel učit chodit. Byl jsem moc rád, že vše dobře dopadlo, ale o běhání na lyžích už nemohla být ani řeč. Postupně jsem začal přidávat zátěž a chodil i s hůlkami. Dodnes chodím celkem pravidelně a svižně přibližně hodinku. Příliš neřeším, že nemohu běhat souvisle delší vzdálenosti, ale i při té chůzi si občas 50 metrů popoběhnu. Pokud by zdraví dovolilo, rád bych si na pohodu souvisleji zaběhal, ale mám pocit, že svoje jsem si už odběhal. Nemám potřebu něco dokazovat a dělat ze sebe kašpárka – zanedlouho mi bude 80 let, a tak nebudu někde dobíhat tři hodiny za posledním závodníkem. (smích)
O sport se zajímám i jako fanoušek. Konec mojí běžecké kariéry se příliš nepovedl (olympijské hry v Moskvě), ale to není důvod k tomu, abych zavrhnul běhání jako divák. Kromě atletiky sleduji nejraději biatlon a tenis, a když udělají naši komentátoři nějakou chybu, snažím se být v obraze a v duchu je opravit. (smích)
Velkou radost mi dělá vnuk Matyáš (nar. 2000), který má na svém kontě již několik mládežnických medailí z MČR. Na závodech se hecuje se s Janem Pešavou mladším (nar. 2000) a stejně tak se na závodech, kde oba kluci běží, špičkujeme já s Honzovým tatínkem. Systematickému běžeckému tréninku se Matyáš věnuje tři roky pod vedením Petra Bahenského, z dráhových disciplín má nejraději stýpl (osobní rekord 9:23.26 /2019/). Pro rady ohledně běhání za mnou nepřišel, tak se mu se mu snažím zdůraznit, že běhání je o trpělivosti a mnoha a mnoha letech přípravy. Ve škole se ho ptali, čeho by v životě rád dosáhl, a když odpověděl ‚Chci běhat jako děda‘, všichni spolužáci se smáli. Od mých výkonů uplynulo již mnoho let a ne všichni mě znají. (smích)
A co mě těší kromě sportu? Manželka. (smích) Baví mě chalupařit na Blatensku, jsem konzumentem dobré hudby a knih. Snažím se v poklidu a důstojně stárnout.“
NAJDE SE NÁSTUPCE VYTRVALECKÝCH REKORDMANŮ?
Vlastimil Zwiefelhofer - Miroslav Krsek - Josef Jánský
„Někdo mi nedávno řekl, že v současnosti je v Čechách na dlouhých tratích období běžeckého temna. To nedokážu posoudit, protože nevím, jak a v jakých podmínkách současní běžci trénují. Netuším, zdali se o maximální výkony snaží tak, jako jsme se snažili my. Já zpočátku pracoval osm hodin denně, ale někteří dnešní běžci chtějí co nejlepší podmínky ještě předtím, než něco zaběhnou. Když jsem se stal dobrým běžcem, bylo mi 30 let. Tehdy nebylo příliš mnoho možností seberealizace jako dnes. Navíc běhání je v tomto ohledu hodně těžká volba. Současní běžci mají svůj sport určitě rádi, ale přesto mě mrzí, že například na desítce nepřišel po Zátopkovi, mně, Hoffmanovi, Sýkorovi, Uvizlovi a Pešavovi někdo další, kdo by posunul národní maximum o kousek dále.“
Osobní rekordy Josefa Jánského na vytrvalostních tratích:
3000 m – 7:55.0 (1973), 5000 m – 13:32.02 (1973) , 10000 m – 28:23.15 (1972), maraton – 2:14:28 (1980)
Foto: Archiv Josefa Jánského
Runholic.net 
Very nnice blog you have here