RADKA CHURÁŇOVÁ, HISTORICKY 5. NEJRYCHLEJŠÍ SVĚTOVÁ ULTRAMARATONKYNĚ V BĚHU NA 24 HODIN: „Mezi ultramaratonci mám pocit, jako bychom se všichni dávno znali“

67822865_493903281185727_5424071368704524288_oPostavit se na start 24hodinovky vyžaduje ohromnou dávku odvahy. Špičkoví ultramaratonci spálí při závodě oproti klidovému metabolismu 8–10násobek energie – tato zátěž je dokonalou zkouškou fyzických i psychických sil. V letošním roce se v celém širém světě vydalo na trať 24hodinovky 826 běžkyň. Průběžným světovým tabulkám vévodí 42letá Radka Churáňová. Atletka Lokomotivy Trutnov se 28. července stala českou mistryní a národní rekordmankou. Předchozí rekord Michaely Dimitriadu (244.232 km – 1. místo ve světových tabulkách roku 2012) posunula o 7 km na skvělých 251.498 km. Radka se ultramaratonům věnuje teprve druhou sezónu a již loni se stala českou rekordmankou na 100kilometrové trati (7:22:16).

Kladenská 24hodinovka byla Radčiným prvním startem na této trati a byla to premiéra jako hrom! S Radkou jsme si o rekordním závodě popovídali telefonicky. Jak viděla skromná běžkyně úspěšný rekordní pokus?

RADKA CHURÁŇOVÁ: Na kladenskou 24hodinovku jsme s trenérem Radkem Brunnerem vylaďovali, ale týden před startem jsem si zazávodila ve francouzském Mende, kam jezdím v posledních letech pravidelně s Petrou Kamínkovou a Janou Klimešovou. Je to moje srdeční záležitost. Jde o krásný, ale extra těžký 22kilometrový závod, z něhož se vracíme v pondělí hodně unavené. Trať je vedena po silnici i v místech, kde se jezdí Tour de France. Zvláště z náročných seběhů mám pokaždé hodně rozbité nohy.

Prvních 30 žen je ohodnoceno finanční prémií, což zaručuje velice kvalitní konkurenci. Naše trojice se pravidelně umisťuje ve veteránské kategorii na „bedně“. Letos jsem doběhla v celkovém pořadí na 11. místě, o jednu příčku lépe než loni, před Petrou Kamínkovou. Oproti loňsku jsme si pozice vyměnily. Mezi veteránkami jsem obsadila 3. příčku. Běželo se mi moc dobře a i z únavy po závodě jsem se tentokrát vzpamatovala velice rychle. Z tohoto důvodu bych se při 24hodinovce v případě neúspěchu nemohla na nic vymlouvat.

Trenéru Radkovi Brunnerovi se tento start moc nelíbil. Bylo trochu riskantní, že nebudu na 24hodinovku zcela fit. Byl to můj první start na této trati, i proto jsem netušila, kolik kilometrů mohu uběhnout. Základním cílem bylo splnění C limitu pro mistrovství světa, které se bude konat koncem října (180 km). Limity A a B byly nastaveny na 200 a 220 km. Dodatečně jsem zjistila, že mi účast zaručoval výkon z letošního M ČR na 100 km (7:37:32). Ale i přesto jsem si chtěla 24hodinovku vyzkoušet, ať už kvůli Spartatlonu, nebo startu na světovém šampionátu; abych nešla na tak významných soutěžích do neznáma.

DO ZAČÁTKU ZÁVODU S POKOROU, ALE RYCHLÝM TEMPEM

Mým přáním bylo pokusit se překonat český rekord ve 12hodinovce (Tereza Zuzánková – 135.724 km /2019/). Z tohoto důvodu jsem začala rychleji a pevně doufala, že v druhé polovině závodu přidám minimálně vzdálenost potřebnou k již zmíněné účasti na MS. Katka Kašparová a Míša Dimitriadu zvládly předloni a loni 202.927 a 210.417 km, a tak mým přáním bylo překonat právě tyto vzdálenosti. Ale v překonání českého rekordu Míši jsem určitě nevěřila.

Trochu jsem se toho rychlého začátku obávala, ale brzy po startu jsem se otáčela, kde jsou všichni soupeři. Neumím odhadnou tempo 5:30/km, navíc jsem byla vyladěná a rychlost 5:00/km mi připadalo strašně pomalá, zvláště oproti půlmaratonskému a maratonskému tempu.

Do 30. kilometru jsem měla tendenci neustále s někým běžet a povídat si. Postupně jsem běžela s třemi kluky, které jsem neznala. Bylo příjemné popovídat si a dovědět se něco nového. Postupně jsem však cítila, že mi tato komunikace odebírala energii. Já totiž i v tréninku běhám většinou sama. V tomto ohledu jsem tak trochu individualista. Do 70. kilometru se mi běželo moc dobře, na tomto místě však přišla jediná velká krize. Udělalo se mi těžko od žaludku, načež mi Radek poradil, že to musí ven. Myslela jsem, že to bude konečná, ale jeho rady jsem uposlechla, vyzvracela se a moc se mi ulevilo. Byla jsem zpět v závodu.

Po krizi se mi běželo opět dobře, ale poté, co byl podle průběžného tempa na spadnutí rekord na 12hodinovce, jsem začala intenzivněji sledovat tempo, počítala okruhy a přemýšlela o tom, zdali to zvládnu. Dá se říci, že až na tu krizi proběhla první polovina závodu bez trápení.

Původně nám bylo řečeno, že uznání „mezičasového 12hodinového rekordu“ nebude možné, ale přesto jsem se pokusila vyběhnout rychleji, než bylo pro 24hodinovku potřeba. Po osmi hodinách závodu mi Radek řekl, ať rychlejší tempo udržím, že je zajištěn rozhodčí z Českého atletického svazu, který byl potřeba k uznání českého rekordu. Na 130. kilometru jsem už věděla, že rekord padne. Radek se ale nespokojil s málem a řekl mi: „Když už ten rekord překonáš, ať to není těsně.“ (úsměv) Tímto způsobem jsem si po psychické stránce závod příjemně rozložila a neměla pocit monotónnosti.

A když rekord padl (140.367 km), moc mě to potěšilo a přemýšlela jsem i o tom, že pokud zbytek závodu příliš nevyjde, budu mít alespoň dobrý pocit z posunutí maxima na poloviční trati. Myšlenku, že někdy později na trati padnu, jsem si moc nepřipouštěla. (úsměv)

ENERGIE Z GELŮ A BRAMBOR S KOMPOTEM

67634747_493903544519034_4144203601629151232_oS občerstvením na 24hodinovce jsem neměla žádné zkušenosti a nechala vše na Radkovi. Na konci každého okruhu byl v pozoru a to neobčerstvoval jenom mě. Pomáhal i závodníkům, kteří s sebou neměli support (pomocný tým). I pro něho to muselo být neskutečně náročných 24 hodin. Odvedl skvělou práci. Před startem mi řekl: „Ať na jídlo a nápoje budeš nebo nebudeš mít chuť, bude potřeba do sebe pravidelně něco dostat.“

Nalajnoval mi, co si mám s sebou připravit, a řekl mi, že mi vše potřebné bude podávat. Počítala jsem s tím, že poběžím hlavně na gely, ale navařila jsem si i brambory, rýži a polévku. A pořadatel pro nás připravil i ovoce (datle, banány, meloun), různé kaše, palačinky, polévky.

Radek mě na trati dokázal perfektně vyhecovat. Jeho manželka na mě volala „vždyť on na tebe řve“ a podobně si malinko postěžovala i mému manželovi: „Ať už na ni neřve.“ (smích) Já to tak vůbec nevnímala, byla jsem raději, než kdyby se mě zeptal: „Vezmeš si k jídlu a pití tohle, nebo tohle?“ Měl jasný plán, o němž jsem s ním nediskutovala, a nemusela o občerstvování vůbec přemýšlet. Byly to takové příkazy založené na jeho zkušenostech. Dobře věděl, co v té které chvíli potřebuji, což bylo fajn.

Při kladenské 24hodinovce jsem v první části závodu pila nebo přešla na pár kroků do chůze a rychle něco snědla. Ve druhé polovině jsem se při občerstvování prošla o něco déle a každý třetí až čtvrtý kilometr byl přibližně o 2 minuty pomalejší. Po každém občerstvení v druhé polovině závodu jsem se opět rozběhla. Radek mi pokaždé řekl „a teď už běž“, načež jsem odpověděla, ne, ještě kousek, ještě kousek, začnu až támhle u cedule. Donutit se pokaždé znovu rozběhnut bylo to nejtěžší, pokaždé jsem si připadala tak trochu jako po obrně. Naštěstí stačilo 10–20 metrů, abych se opět dostala do tempa. Obdivuji některé závodníky, kteří se během závodu zastavili nebo si na chvilku sedli. Já už bych se nerozběhla.

Při závodě jsem si naplno uvědomila, že s občerstvováním budu asi pokaždé trochu bojovat – na Kladně jsem totiž neměla vůbec na nic chuť. Tělo bylo vyždímané, přesto jsem věděla, že do sebe musím něco dostat. Představa, že cokoliv z toho, co mi Radek podával, mám sníst, byla hrozná. Přitom všechna ta jídla mám mimo závody ráda. Co na mě ale platilo, byly Radkovy brambory s kompotem, které mi podával v misce. Moc jsem tomu před závodem nevěřila a nechtěla si tohle jídlo připravit, ale Radek na tom trval a měl pravdu. (úsměv)

Na doplnění energie jsem ale používala hlavně gely. Při klasických maratonech do sebe potřebuji dostat alespoň dva, i když pokaždé trochu s odporem. Při 24hodinovce jich bylo mnohem víc a paradoxně jsem se těšila právě na ně než na připravená jídla; ta jsem při závodě nedokázala rozkousat ani spolknout. Výjimkou byla ve dvou případech pořadatelem připravená polentová kaše.

Celý závod jsem tedy odběhla hlavně na gely Agave 9, které Radek prodává a má s nimi výborné zkušenosti. Perfektně mi sedly – byly chuťově moc dobré a konzistencí mi připomínaly přesnídávku; jeden z nich chutnal dokonce jako rozpuštěná čokoláda. Bylo prima, že mi je Radek podával v pravidelných intervalech, a nejen v krizi. Vynechala jsem je jen v posledních 11 kilometrech, kde jsem jen pila.

Co se nápojů týče, chtěla jsem pít něco studeného s ledem – vodu, ionťák a dvakrát coca colu. Dost mi pomohlo i nealkoholické pivo, o němž jsem už dříve zaslechla, že některým ultramaratoncům výrazně pomáhá. Po sladkých gelech a bramborách s kompotem jsem měla pocit, že je potřeba neutralizovat žaludek něčím hořkým. Iontových nápojů se trochu bojím, protože mi připadají moc sladké. Při závodech jsem zvyklá pít spíše vodu, ale Radek mi podával ionťák, který má všechny potřebné ingredience, ale chutná právě jako voda.

REKORD V KAPSE DODAL NA KLIDU

Ve druhé části závodu nepřišly žádné větší krize, spíše takové menší útlumy a celkové zpomalení tempa. Ale stavy, že bych si řekla, teď už dál nepoběžím nebo že mě něco bolí, se neobjevily. Dnes jsme s Radkem probírali můj pocit, že mi strašně rychle utekla noc. Žádné náznaky mikrospánku se neobjevily, ostatně já i normálně spím dost málo. Možná i proto jsem se v tomto ohledu ničeho neobávala a nepřipouštěla si, že by mě mohl zastavit či přibrzdit spánek. Přestala jsem sledovat čas a nemyslela na to, kdy už začne svítat. O to příjemnější to pro mě bylo překvapení. V noci mi Radek řekl, ať poslouchám hudbu. Původně se mi do toho nechtělo, ale on na tom trval a připravil mi na i-Podu vlastní výběr. Jednalo se o tvrdší kousky a při každé písničce jsem se těšila na tu další. Myslím, že se do mého vkusu trefil. (smích)

Hodiny po rozednění utíkaly pomaleji než noc, ale žádný útlum nepřišel. Snažila jsem se upnout na rytmus tři kolečka – občerstvení, který jsme občas měnili na dvoukolový. Snažili jsme si závod rozkládat na krátké části. Těšila jsem se, že ráno dorazí rodina (manžel, syn a dcera), a musím se přiznat, že jsem je vyhlížela.

SVĚTOVÁ REKORDMANKA MI NEVĚŘILA, ALE MŮJ VÝKON OCENILA

Poté, co jsem překonala 12hodinový rekord, mě Radek uklidnil slovy: „Pokud zbytek závodu doběhneš tempem 7:30/km, překonáš i český rekord na 24 hodin.“ Uvědomila jsem si, že tohle tempo je skoro jako chůze, a co bylo fajn, necítila jsem se nijak extrémně vyčerpaná a měla pocit, že bych to mohla zvládnout. Sledovala jsem hodinky, a když jsem například viděla, že jsem další kilometr zvládla za 6 minut, měla jsem dobrý pocit, že jsem získala další časovou rezervu. V jednu chvíli mi Radek řekl, že běžím na světový rekord a že závod sleduje a sdílí i světová rekordmanka Camille Herron. Z jejího pohledu jsem závod rozběhla příliš rychle, prý to nevydržím a dopadnu podobně jako na 100kilometrovém MS v Chorvatsku, kde jsem závod nedokončila. V okamžiku, kdy si byla jistá, že její rekord nepřekonám, napsala, že běžím dobře. (úsměv)

Postupem času se Radek upnul na výkon nad 259 kilometrů, kterého v ultramaratonské historii dosáhly pouze dvě ženy. Ale já už byla spokojená s tím, že překonám rekord Míši Dimitriadu a běžet na Radkův vysněný výkon ve mně vyvolalo obavu, že mi dojdou síly. Český rekord mi přinesl uspokojení, ale pak se dostavil pocit, proč se nepokusit překonat 250kilometrovou hranici. Je to hezké číslo, věděla jsem, že pokud budu pokračovat tempem 7:00 min/km, tak to zvládnu. (úsměv)

O něco později se Radek zaměřil na výkon 253 km, což by znamenalo vyrovnání jeho osobního rekordu. „Bude hezké, když zaběhneš stejný výkon jako já. Musíš běžet tím a tím tempem. Jenže já si řekla ne a popravdě – ani jsem výkon svého trenéra vyrovnat nechtěla. Zažívala jsem pocit, že pokud zvládnu 250 km, budu moc spokojená. Radek byl z mého výkonu i rozhodnutí dojatý. Z mého pohledu se měl spíše obávat, že se pak všude bude psát, že jeho svěřenkyně překonala jeho rekord. Bylo úžasné, že by mu to nevadilo.

STAVREV NEPOČKAL, ALE NA STUPNÍCH VÍTĚZŮ SE ZACHOVAL JAKO GENTLEMAN

Až do 243. kilometru jsem běžela na 1. místě a v jednu chvíli měla na Stavreva k dobru 8 kilometrů. Na některých občerstvovačkách jsem ho viděla sedět zabaleného v dece a pomyslela jsem si, že je „prošitej“ a končí, ale pokaždé se zmátořil a začal můj náskok stahovat. Zvolil taktiku střídání 3kilometrového úseku běhu a odpočinku.

Probíhal kolem mě lehkým krokem v tempu 5:00 min/km a nebyla na něm vidět žádná únava.

Sledovala jsem v cíli tabuli s pořadím a kilometry a Bulhar můj náskok neustále snižoval – z 8 km na 6 km, 5 km, 4 km atd. A to jsem přitom nijak rapidně nezpomalovala. Když mě předbíhal, byl prima a pokaždé mě povzbudil. Měl pěkný atletický krok, zatímco většina ostatních běžců běžela drobounkým krokem, možná i proto, že za sebou neměli výraznější atletickou minulost na kratších tratích na dráze nebo silnici. Bulhar byl šlachovitou postavou i delším krokem podobný Radku Brunnerovi. Když mě dotáhl, tak už jsem dobře věděla, že se s ním po 23 hodinách honit nebudu. Přišlo mi trochu líto, že celkově nevyhraju jako v loni na stovce v Plzni, ale pokud by mě předběhla žena nebo český muž, myslím, že bych se zmáčkla ještě více.

Radek mi říkal, ať Stavreva nepouštím, že sice působí svěžím dojmem, ale že už taky moc nemůže.

Nakroužil o 1,5 kilometru více, ale věřím, že kdybych zrychlovala, zařadil by jiný rychlostní stupeň. Byl milý a sympatický, vítězství jsem mu přála. A co mě potěšilo, po vyhlášení mi dal kytku.

Myslím, že pokud bych se ještě více zmáčkla, tak by to pravděpodobně vyšlo nebo bych zvládla minimálně 252 km. Stačilo by mi na to absolvovat poslední kilometr za 7 minut, ale rozhodla jsem se jej dojít. Původně jsem chtěla po dosažení 251 km skončit, ale v cíli jsem dostala pytlík s vyznačeným startovním číslem. Ten bylo třeba po uplynutí 24 hodin položit na zem a rozhodčí podle něho doměřili přesnou vzdálenost. Radek mě však vyhecoval, ať alespoň jdu a šel se mnou. Konec závodu jsem si podvědomě chtěla užít a nehonit metry. Věděla jsem, že je hotovo, byl to perfektní pocit. Po rekordu jsem si uvědomila, že to klaplo a tělo se dostalo do pohody a uvolnilo se. Kdybych měla nakrouženo o 30 km méně (218 km), tak by to asi už tak nešlo.

V posledních desítkách kilometrů jsem cítila, že moje tělo je unaveno. Chtěla jsem tempo udržet, ale nohy už jsem za sebou trochu táhla. Uklidňovalo mě, že jsem neustále někoho předbíhala, což znamenalo, že neběžím tak pomalu. Trochu jsem se obávala, že mě začnou bolet svaly, šlachy, kosti, nebo že mi bude špatně od žaludku, ale to se naštěstí nestalo. Euforii jsem zažívala spíše v posledních kilometrech po překonání českého rekordu.

PO ZÁVODĚ NA MĚ DOLEHLA VELKÁ ÚNAVA

IMG-20190728-WA0001Po doběhu mi všichni gratulovali, ale já se sotva udržela na nohách. (úsměv) Jakmile jsem si sedla, dolehla na mě únava a nebylo mi moc dobře. Začal mě bolet žaludek i nohy. Při čekání na vyhlášení jsem neměla chuť na žádné jídlo, i když jsem dobře věděla, že bych měla něco sníst. Myslím, že mi bylo špatně i z hladu. Když jsem vyrazila na stupně vítězů, museli mě ostatní podpírat. Těšila jsem se domů, až si lehnu; bylo to dost náročné.

Z Kladna jsme po závodě odjížděli v 15 hodin, sedla jsem do auta a usnula. To se mi předtím nikdy nestalo, a i když tuto schopnost všem závidím, mně se to předtím v autě, autobuse ani v letadle nikdy nepodařilo. Ztratila jsem pojem o světě, a když jsme dorazili na nákup, rodina mě nechala spát zamčenou v autě a vše vyřešili beze mě. (úsměv) Poté, co jsme přijeli domů, řekla jsem ostatním, že se jen na chvilku oblečená natáhnu. Vzbudila jsem se ve 20 hodin a pak si znovu šla lehnout ve 22:30 hod. Vzbudila jsme se v 5 hodin ráno a druhý den v práci cítila velké vyčerpání. Žaludek bolel, nebyla jsem schopná nic sníst.

Je středa, tři dny po závodě, a pokud bych měla popsat moje dolní končetiny, mám strašně nateklou levou nohu. Nevidím kotníky ani nárt… Říkám tomu sloní noha, stav nohy bych přirovnala k stavu po deseti včelích žihadlech. Možná jsem měla více utaženou levou botu… Pravou nohu mám nateklou jen trošičku. Nohy se snažím ledovat a věřím, že otoky do dvou tří dnů opadnou. Když se se ráno probudím, je to dobré, jenže jakmile začnu chodit, večer mám nohu jako „bakuli“. Noha nebolí, jen se v ní drží voda. Po doběhu jsem měla i nateklé klouby na rukou a prstech. Zkoušela jsem je během závodu proklepávat a propínat, k tomu jsem hýbala i prsty, což malinko pomohlo. Ono těch 24 hodin byla i pro ně značná zátěž, zvláště když jsem je držela skrčené téměř v jedné poloze.

Ale co je zajímavé, na rozdíl od závodů na kratších tratích mě nebolí žádné svaly. Na klasické maratony je moje tělo už zvyklé, svaly jsou unavené, tělo vyčerpané, ale nemám problém druhý či třetí den po závodě opět běhat. Po 24hodinovce jsem mnohem vyčerpanější než po kratších závodech, nejen kvůli zdolané vzdálenosti, ale i kvůli spánkovému deficitu. Den po závodě jsem musela jít do práce – dělám na recepci ve fitku. Vstávám v 5:30 hod. Nemohla jsem jíst, není to fyzicky náročné zaměstnání, ale musím se přiznat, že takhle vyčerpaná jsem ještě nikdy nebyla. Uplynulo několik dní a závod se mi ještě honí hlavou, a abych pravdu řekla, nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Co se ultramaratonu týče, jsem ráda, že jde o disciplínu, kde mohu celkem rovnocenně soutěžit s muži. Je potřeba mít natrénováno, ale zároveň se i psychicky pořádně kousnout.

Nezávisle na nateklé noze jsme se s Radkem domluvili, že týden po závodě nebudu běhat. Pokud by byla noha v pořádku, myslím, že bych to nevydržela a alespoň regeneračně klusala. Ale opravdu to nejde, uvidíme, jak na tom budu o víkendu… Běhat začnu až ve chvíli, kdy bude noha v pořádku. Ale co se pohybu týče, včera mi to nedalo a byla jsem se lehce projet 30 kilometrů na kole. Noha nebolela, netrpěla otřesy a nabyla jsem pocitu, že se pěkně prokrví, což dopomůže rychlejšímu hojení a regeneraci. Cestou jsem zastavila u Vltavy a nohu si zchladila ve vodě.

RADŠI KROUŽENÍ NEŽ JEDNOSMĚRNÁ TRAŤ

Když jsem se před první stovkou v Plzni dozvěděla, že budeme kroužit na 1600metrovém okruhu, měla jsem pocit, že se pořadatelé zbláznili. (smích) Jenže po doběhu do cíle jsem všude říkala, jak je skvělé běžet na tak krátkém okruhu. Občerstvujeme se, kdykoliv na to máme chuť a pravidelně nás povzbuzuje publikum. Před 24hodinovkou mi přišlo šílené kroužit na kilometrovém okruhu, ale opět se mi potvrdilo, že při tak dlouhém závodě je lepší kroužit dokola než běžet odněkud někam jednosměrně.

K REKORDU DOPOMOHLY BOTY HOKA A NIKE

Na závod jsem si připravila troje boty a jednou se přezouvala. Poslední dobou běhám v závodních botách značky Hoka one one. Dostala jsem je k Vánocům, ale musím se přiznat, že se mi příliš nelíbily. Jedinou barvou, kterou nemám ráda, je fialová. Mohla jsem je vyměnit v Triexpertu, ale manžel Jirka mě přesvědčoval, že mu je prodavač doporučil. Odběhla jsem v nich několik kratších závodů a byla s nimi spokojená. Holky ve Francii se divily, v jak opticky těžkých botách oproti jejich „šlupkám“ běžím. Tato značka u nás ještě není příliš rozšířena. Já mám typy tréninkové i závodní, jež jsou hodně lehounké. Ony i „závoďačky“ vypadají na nohou robustně, jsou to sice trochu bačkory s vyšší a tlumenější podrážkou, ale běželo se mi v nich moc dobře. Nedám na ně dopustit, ale udělala jsem dobrý tah, že jsem je v polovině závodu vyměnila za maratonky Nike… Možná jsem si to jen vsugerovala, ale od toho okamžiku jsem měla pocit, že letím. Před dvěma lety jsem běžela Vltava run, kde jsme jako tým skončili druzí a každý z nás vyhrál 100eurový poukaz do Nike.com. Poukaz jsem od té doby nepoužila, ale nedávno jsem se podívala na jejich internetové stránky a ještě platil. Objednala jsem si náhodně typ Nike Zoom Fly za 3000 Kč. Něco málo jsem doplácela a myslela si, že je budu nosit jen na parádu. Dříve mi boty Nike nikdy moc nesedly, ale tento typ měl podobně jako Hoka podrážku, na níž mám pocit, že se kolíbám. Odběhla jsem v nich tři tréninky rychlých tempových běhů a na vyšší podrážce se cítila moc dobře. Při 24hodinovce jsem možná trochu zariskovala, ale překvapilo mě, jak mi vyhovovaly.

Celý závod jsem absolvovala s GPS hodinkami, ale brzy nastal problém. Kilometrová délka se s hodinkami shodovala pouze v prvním kole. V místním parku pak byl špatný internetový signál a časy i vzdálenosti jednotlivých kilometrů se pravděpodobně rozcházely u všech závodníků. V druhé polovině závodu mi Radek často říkal, že běžím tempem 5:30–6:00/km, ale já na něho volala: „To není možné, mě pípnul kilometr za 6:30…“

Radek všechny mezičasy perfektně pohlídal, v opačném případě bych měla pocit, že rekordy nestihnu. Dvě hodiny před cílem mi v hodinkách „klekla“ baterie, i když tento typ hodinek od Garminu sliboval výdrž 35 hodin. Byla to moje chyba, protože jsem měla spuštěných několik nepotřebných funkcí, které spotřebovaly potřebnou energii. Ale i tak to bylo v pohodě, v cíli každého okruhu byla oficiální časomíra a Radek. (úsměv)

IMG-20190728-WA001124hodinovka je závodem, o němž jsem tvrdila, že nemá s během nic společného, že jej nikdy běhat nebudu a že tahle zátěž už hraničí se zdravím. A i po závodě si nejsem jistá, jestli tohle je trať, kterou bych chtěla každoročně běhat. Ale je možné, že do budoucna, až si trochu více odpočinu, tomu bude jinak. (úsměv) Stovka je ještě běžecká trať, zatímco 24hodinovka spíše disciplína, kde je potřeba dlouhodobě překonávat samu sebe. Podobně jako po první stovce tvrdím i po první 24hodinovce, že takové výkony nemůžu zopakovat nebo překonat. Nevěděla jsem, do čeho jdu, oba závody mi skvěle sedly, měla jsem k dispozici dokonalé občerstvení a při delším z obou závodů přišla jen jedna krize. Ani v jednom případě jsem takový výsledek nečekala, chtěla jsem si tyto tratě jen vyzkoušet. Obávám se, že v budoucnu nepůjdu hlavně do 24hodinovky tak uvolněná. Bude se ode mě hodně očekávat, což může mít na konečný výsledek negativní vliv.

ULTRAMARATONCI JSOU SKVĚLÁ PARTA

Ráda bych pochválila organizátory kladenské 24hodinovky. Byli skvělí. Pokaždé, když jsem probíhala do dalšího okruhu, tak od stánku s časomírou připravení a čerství povzbuzovali, a k tomu se ozývalo i tleskání. Vydrželi to celých 24 hodin. (úsměv) Většina závodníků měla na trati support, který je občerstvoval a povzbuzoval. A všichni povzbuzovali i mě. Podobně i ostatní závodníci a závodnice. Byl to krásný zážitek, který mi přinesl pocit, že to byl nejen závod, ale i moc příjemná společenská záležitost. Všichni mi dávali najevo, že mě rádi vidí, a jako nejlepší kamarádi se ke mně hlásili i lidé, které jsem neznala. Na kratších závodech je to trochu jiné – každý se soustředí na sebe, na svůj výkon, ale ultramaratony jsou, dá se říci, rodinnou záležitostí. To je jeden z hlavních důvodů, proč mě ultramaratony moc baví. Je to pro mě nová skupina lidí, kteří tolik kratších závodů jako já neodběhli, ale pokaždé, když jsem s nimi, mám pocit, jako bychom se všichni dávno znali.

A NA ZÁVĚR MALÝ BONUS

S Radkou jsme si povídali 1. srpna, od té doby však uplynuly téměř další dva týdny.

RADKA CHURÁŇOVÁ: Po 24hodinovce jsem se šla poprvé proběhnout o týden později. Na následující týden mi už Radek napsal plán. Měla jsem jen klusat, noha byla ještě nateklá, ale otoky postupně mizely. A co bylo zajímavé, po běhu mnohem rychleji. Možná tomu napomohlo, že jsem si je po každém tréninku chladila ve Vltavě. V úterý jsem absolvovala desítku (4:09/km), Radek chtěl, abych ji odklusala mnohem pomaleji, jenže se mi běželo dobře a zvládla jsem ji o dost rychleji. Radek mi malinko vynadal, prý to trochu přeháním. (úsměv) Středeční trénink nebyl nic moc, ve čtvrtek jsem měla na programu 20 kilometrů, a i když byly nohy ještě trochu nateklé, najednou přišel i pocit, že jde všechno správným směrem.

O 3 dny později (11. srpna) jsem se postavila na start Žebrácké pětadvacítky. Doběhla jsem v celkovém pořadí na 2. místě za Maďarkou Zitou Kacserovou. Mezi veteránkami jsem zvítězila a dosáhla stejného času jako v loňském roce (4:07/km). To mě příjemně překvapilo, protože původně jsem se na start postavit nechtěla. Po kladenském 24hodinovém závodě jsem ještě měla oteklé nohy. Nejsem zvyklá platit si startovné dopředu, raději až v den závodu, ale tentokrát jsem udělala výjimku. Navíc den před závodem se mi už běhalo docela dobře, tak jsem to riskla.

Žebráckou pětadvacítku mám moc ráda a jezdím tam každý rok. Z mého pohledu je to hodně těžký kopcovitý závod s dlouhým závěrečným seběhem. Často ve velkém vedru. Na 5. kilometru mám každoročně po dlouhém stoupání velkou krizi, pokaždé si říkám, že sem příští rok nepojedu, že to není nic pro mě. Ale letos jsem si závod užila a musím říct, že se mi běželo výborně. Maďarka mi utekla hned po startu a další běžkyně byly daleko za mnou. Mohla jsem tak běžet vlastním tempem, což bylo prima. V závěru závodu jsem postupně předbíhala spoustu chlapů. Pokaždé se těším na 17. kilometr, odkud je to až do cíle z kopce dolů. Některé ročníky jsem ale na tohle místo doběhla dost unavená a pak to nešlo ani dolů. Letos ano, z čehož jsem byla nadšená. (úsměv) Jsem ráda, že jsem si před kombinací Spartalon – MS v Albi (24hodinovka, měsíční pauza mezi oběma závody) ověřila, že dokážu rychle zregenerovat; měla jsem z toho trochu obavy.

CÍLE PRO SPARTATLON

Start se kvapem blíží, dnes mi Radek nastavil na hodinkách časový odpočet zbývající do startu (pozn. autora – v době našeho povídání s Radkou /1. srpna/ zbývalo 56 dní). (úsměv) Na Spartatlonu se osvědčené občerstvování z 24hodinovky bude určitě hodit. Ale trochu se toho obávám. Občerstvovačky tam jsou rozmístěny přibližně po 5 kilometrech na checkpointech… Běžci si den předem připravují pytlíky s jídlem, pitím, oblečením nebo čelovkou. Bude to hodně náročné, ale pokud mě na 246 km dlouhé kopcovité trati nepostihne velká krize, ráda bych doběhla mezi ženami do 3. místa. Uvidíme, jaká se sejde konkurence, ale spíš než na umístění se raději upnu na čas – za úspěch budu považovat výkon pod 26 hodin, nadšená bych byla za výkon o hodinu rychlejší.

Radko, přeji ti za všechny čtenáře skvělou formu a hodně štěstí.

DLOUHODOBÉ SVĚTOVÉ TABULKY V BĚHU NA 24 HODIN:

262.192 km  Camille Herron USA (2018)

259.991 km  Patrycja Bereznowska POL (2017)

256.405 km  Courtney Dauwalter USA (2017)

255.303 km  Mami Kudo  JAP (2011)

251.498 km Radka Churáňová CZE (2019)

251.227 km  Nele Alder Baerens GER (2019)

251.078 km  Aleksandra Niewinska POL (2017)

250.647 km  Maria Jansson SWE (2016)

250.622 km  Katalin Nagy USA (2017)

250.106 km  Edit Berec HUN (2002)

(statistické podklady pro tabulku: Vlastimil Dvořáček a DUV Ultra Marathon)

Foto: René Osvald a archiv Radky Churáňové

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s