STANISLAV HOFFMAN: Hlavně ze mě nedělej žádnou hvězdu (4. díl: Závěr vrcholové běžecké kariéry)

První díl seriálu o Stanislavu Hoffmanovi byl věnován mílařským začátkům, druhý nejslavnějšímu vytrvaleckému období (1969–1975), v třetím pokračování přišlo na řadu Standovo běchovické vyznání. V letech 1976–1978 si i nadále udržoval velmi vysokou úroveň (5 km: 13:42,6 – 13:49.6; 10 km: 28:32.8 – 28:58.6), v následujících dvou sezónách však již došlo ke stagnaci výkonnosti (14:06.6, 29:42.3 a 29:30.0). „Už jsem se cítil unavený a zároveň přicházely i zdravotní problémy. Z toho vyplýval i omezený trénink a horší běžecké výkony. V roce 1979 mi v Dukle naznačili, že se mnou nepočítají, a i já sám cítil, že to nebude ono. Dostal jsem se za zenit své výkonnosti a nechtěl upadnout do podprůměru. Navíc jsem už při závodění neměl ten správný pocit. Nevadilo by mi, že by mě porážela spousta soupeřů, ale nechtěl jsem závody pouze doklusat nebo vzdát a nechat se do cíle dovézt autem…“

CELÝ ŽIVOT U SPORTU

Po ukončení 18leté sportovní kariéry odešel Standa k vedlejšímu vojenskému útvaru, kde zůstal u sportu. „Celý život jsem se ‚flákal‘ u vojáků, co jiného bych dělal? (úsměv) Postupně jsem začal trénovat po běžecké stránce svěřence v disciplínách vojenský a letecký pětiboj. Některé tréninky jsem odběhal s nimi a některé řídil jen jako trenér.“

Mnohonásobný český rekordman se však stal postupem času i trenérem běžců specialistů. „To ale bylo jen tak bokem, chtěl jsem zůstat u sportu, občas jsem si se svěřenci zaběhal, ale už to nešlo závodně. Cítil jsem, že bych svým běžcům rád předal poznatky, které jsem načerpal za 18letou běžeckou kariéru. Trénoval jsem dokonce i své dva syny, starší byl do běhání o něco více zapálený, mladší měl zase větší předpoklady, ale ani jednoho nepohltila atletika tak jako mě.“ V 5. dílu tohoto seriálu dostanou slovo dva slavní sparingpartneři a dva nejkvalitnější svěřenci.

Na počátku tohoto tisíciletí se Standa musel vyrovnat s těžkým úrazem páteře, jejž si přivodil na lyžích. Zdravotní následky jej předurčily k odchodu do vojenského důchodu, přestože již šest let přesluhoval. Jak je na tom se sportováním dnes? „Od ukončení běžecké kariéry jsem se snažil až donedávna dvakrát třikrát týdně klusat v rozmezí 6–10 kilometrů. V klidu, na pohodu, ale pokud se mi běželo dobře, tak jsem si sem tam fartlekově zrychlil. Jenže nedávno jsem si zlomil ruku a musím se přiznat, že mě možnost omezeného pohybu malinko vyděsila. Běhání jsem vyměnil za cyklistiku, nejčastěji jezdím na Hlubokou, a v případě, že někde zabloudím, najezdím mezi 20–30 kilometry. (úsměv) Pokud je hezky, vyrážím každý den, pokud ne, tak to odložím. Proč ničit kolo i sebe? (smích) Pokud nemám jiný program, absolvuji každý den hodinovou 6kilometrovou trasu přes město na nádraží, v nedaleké nemocnici vyzvednu přítelkyni Ivu a vyrazíme autobusem domů. Navíc se malinko snažím omezit v jídle, to abych nebyl moc ‚bambatej‘… Jsem sice malinko při těle, ale snad to ještě není tak strašné.“

Ohledně pohybového aparátu se bývalý vytrvalec cítí i po dvaceti letech náročného vrcholového tréninku skvěle.

„Obdivuji svoje nožičky, že to všechno vydržely a že jsou i dnes ve výborném stavu. (úsměv) Za to bych rád poděkoval trenérovi a určitou roli sehrála i moje schopnost nepřehánět to v tréninku. Dokázal jsem si říct dost, a když jsem to sám nedokázal, šel jsem za trenérem a přesvědčil jej, aby trénink zmírnil. Za roky a roky přípravy jsem si vybudoval běžecký cit. Dnes je k dispozice spousta metodických materiálů a pouček, u kterých však nikdo příliš dlouho nevydrží… Zpětně si uvědomuji, jak důležitou roli hrálo po každé sezóně přechodné (odpočinkové) období, během něhož jsem v omezeném množství klusal a k tomu si chodil spíše zaplavat. Vydržel jsem běhat celkem dlouho, svoji roli možná sehrál i fakt, že jsme jako reprezentanti fasovali na tehdejším ČSTV adidasky, které byly pro většinu výkonnostních běžců těžko dostupné a zároveň mnohem kvalitnější obuví než české maratonky.“

Pokud by zpětně existovala možnost udělat v běžecké přípravě něco jinak, Standa by nic neměnil. „Myslím, že jsme se vydali správnou cestou, ale dnešní trenéři mají o něco více nových poznatků, tak by možná došlo k drobným změnám v tréninkovém plánu. Ale to spíše z přičinění mého trenéra. Já měl ohromnou výhodu, že jsem se před běháním věnoval gymnastice a díky tomu byl pro běžeckou kariéru fyzicky dobře připravený. I z tohoto důvodu mě nepotkaly vážnější zdravotní problémy. Achilovky nebo svaly mě sice občas trochu bolely, ale to se dalo překonat. To k běhání patří a nedělal jsem z toho žádnou velkou vědu.“

„HLAVNĚ ZE MĚ NEDĚLEJ ŽÁDNOU HVĚZDU.“

O skvělém běžci není na internetu za posledních dvacet téměř zmínka, přitom poskytl v době největší slávy celou řadu rozhovorů. I z toho důvodu jsem se vypravil do Českých Budějovic, tak jen doufám, že vás tento seriál potěšil.

„Hlavně ze mě nedělej žádnou velkou hvězdu. Já po velké publicitě nijak netoužím, ale rád si o běhání popovídám s lidmi, kteří o to mají zájem. Na Běchovicích nebo na Memoriálu Josefa Odložila se potkávám s běžeckými kamarády a občas se zajdu podívat na českobudějovický atletický stadion, kde mě poznávají spíše starší trenéři. O běhání se mi nezdá, ale pokud se podívám v televizi na zajímavé závody, tak o nich dlouho přemýšlím. V zajetí jiné činnosti mi běhání občas vypadne, ale když jdu na procházku a vidím běžce, tak jej povzbudím. Do světa běhání se moc rád vracím při prohlížení alb s fotkami. Na běžecký život vzpomínám moc rád. Někteří lidé si možná přišli v minulé době ušlápnutí a společensky špatně zařazení, já takový problém neměl. Bez obtíží jsem jezdil závodit do světa, v Dukle nebyl nikdo, kdo by mě nějakým způsobem omezoval. Běžeckými výkony jsem si vybojoval dobré postavení, ale přesto si nemohl dovolit zdaleka všechno.“

Není tajemstvím, že život s vrcholovým běžcem nebývá pro některé manželky jednoduchý. „Jsem dvakrát rozvedený, pro obě manželky to bylo velmi složité, zvláště v období, kdy se nám narodily děti. Obě moje ženy nebyly sportovkyněmi, a to byla velká chyba. Ale od roku 2007 mám skvělou přítelkyni, s níž jsem se zatím neoženil. (úsměv) Bohužel má i ona zdravotní problémy, ale je nám spolu moc dobře.“

16:00 HOD. – PŘICHÁZÍ STANDOVA PŘÍTELKYNĚ IVANA

Standa: „Tady máš jednoho dlouhána z Prahy.“

Ivana: „Tak jak to jde?“

Standa: „Fúú, jo jo, probrali jsme spoustu věcí.“

Ivana: „Takhle ses už, Stando, dlouho nenapovídal. Přinesu vám kafe a něco sladkého k tomu. V kuchyni hraje rádio…“ (úsměv)

Standa: „Ano, k povídání jsme si pustili jako tichou kulisu Country radio.“

Jirka k Ivaně: „Standa má velký smysl pro humor. Odešel s kamarádem na oběd a nechal mě tu s tréninkovými deníky. Po půl hodině se náhle ozvalo od dveří vysokým hláskem zavolání. ‚Dobrý den, dobrý den, tak jsem tady.‘ Vyrazil jsem od deníků ke dveřím se slovy: ‚Nelekněte se, Standa mě tu nechal samotného.‘ A ve dveřích stál on…“

(…)

Jirka: „Víte, že by byl Standa i v dnešní době českou vytrvaleckou jedničkou?“

Ivana: „Vím, občas se ho totiž zeptám, jakého času dosáhl na té které vzdálenosti, a porovnávám jeho výkony s dnešními běžci. Jako vrcholového běžce si jej nepamatuji, seznámili jsme se v srpnu roku 2007, v období, kdy už běhal jen rekreačně. Byl tehdy na Slapech na rehabilitaci po úrazu páteře a já tam pomáhala v rekonvalescenci. Neustále jsem jej někde viděla pobíhat v trenýrkách. Zaujalo mě, že běhal po špičkách jako baletka. V současné době už Standa ze zdravotních důvodů bohužel běhat nemůže, pokud by to zkusil, hrozilo by mu odchlípnutí sítnice.“

Na závěr návštěvy jsme zhlédli film z předolympijského soustředění v Mexiku v roce 1966, který věnoval slavnému vytrvalci chodec Vilda Švajda těsně před tím, než zemřel na mozkovou příhodu. K nádherným záběrům přidal i mexickou opěrní árii. „To je nádhera. Až ke konci filmu jsem si konečně uvědomil, že jsem jej už viděl,“ okomentoval Standa moc pěkný film, v němž se objevili např. Tomáš Jungwirth, Věra Čáslavská, Josef Odložil, Pepa Horčic, Jan Kasal, Vilém Švajda. Na obrazovce se střídaly záběry z tréninku, z tržiště, své místo dostal i výlet k pyramidám Slunce a měsíce, nástup výprav při zahájení předolympijských her, sekvence ze závodů. Byla to náramná podívaná, během níž Standova přítelkyně, která je běžecké legendě velkou oporou, pohotově komentovala, kdo se v té které chvíli objevil na obrazovce. Tentokrát si skromný běžec vybral moc dobře, přestože jeho přítelkyně není běžkyní.

Stanislava Hoffmana lze směle zařadit k největším postavám československého vytrvalostního běhu.

 

Děkuji Standovi a Ivaně za příjemné setkání.

Jiří Šoptenko

(pokračování… Stanislav Hoffman očima sparingpartnerů a svěřenců)