STANISLAV HOFFMAN: Hlavně ze mě nedělej žádnou hvězdu (5. díl: Běžecká legenda očima sparingpartnerů a svěřenců)

DUŠAN MORAVČÍK (ČESKÝ REKORDMAN V BĚHU NA 3000 M PŘEKÁŽEK – 8:23.8 /1972/)

Se Standou jsme byli velmi dobrými kamarády, měl jsem ho rád jako poctivého člověka a tréninkového dříče, který perfektně vycházel se všemi atlety i funkcionáři. Jeho organismus vydržel neskutečnou tréninkovou zátěž, a i když se každý z nás specializoval na jinou disciplínu, odběhali jsme spolu některé tréninky obecné vytrvalosti nebo fartleky. Jenže já měl o něco křehčí organismus, hrozilo mi častěji natažení nebo natrhnutí svalu, v zimě mi trápívala nachlazení nebo problémy s horními cestami dýchacími… Věděl jsem, že nemohu od těla jen žádat, ale že mu musím věnovat maximálně pozornost formou regenerace.

Znal jsem mnoho tréninkových koňů, kteří trénovali ještě více než my, někteří kluci měli tendenci při trénincích zrychlovat, kdežto my dokázali se silami hospodařit o něco lépe. Jakmile však přišel závod, oni nedokázali natrénované prodat, kdežto my si se Standou dokázal hrábnout na dno sil a někdy se nám celkem dařilo.

Při vzpomínce na Standu Hoffmana se mi vybavují dvě situace. Pamatuji si, jak se při tréninku často těšil, až se po jeho ukončení napije. A to pak třeba vypil i litr tekutin najednou. My toho tehdy o pitném režimu ještě moc nevěděli… (úsměv) A co mě ještě zaujalo? Jak rychle a intenzivně se dokázal zamilovat a naplno tím žil. (úsměv)

JOSEF HORČIC (DRUHÝ ČESKÝ STÝPLAŘ, JENŽ DOKÁZAL PROLOMIT ČASOVOU HRANICI 8:30 – 8:29.4 /1972/)

Standa byl samorost a ohromný dříč, na kterém se dalo štípat dříví. Některé jeho tréninky jsem sledoval s otevřenými ústy. Oproti mně zvládal mnohem větší zátěž, možná i proto, že měl mnohem odolnější pohybový aparát než já. Nebyl žádnou „třískou“, ale spíše robustnějším typem běžce. Měl pružné kotníky a příkladnou fázi převalení (špička – pata – špička). Běhal trochu jako baletka, a co bylo ohromně zajímavé – dokázal tak zvládnout celou desítku. Naběhal mnohem více objemu i kvality než já (v období vrcholné výkonnosti 4000 km vs. 6300 kilometrů).

Když jsem přišel od pana Ladislava Fišera do Dukly, byl jsem přidělen k trenéru Zvolenskému, ale na jeho způsob tréninku jsem neměl uzpůsoben pohybový aparát a raději jsem se připravoval sám. Trápil mě jeden zdravotní problém za druhým (achilovky, angíny, tachykardie) a dá se říci, že jediným bezproblémovým rokem byla olympijská sezóna 1972.

Se Standou jsme byli výbornými kamarády, ale v závodě si nic nedarovali. Jsme stejný ročník, závodili jsme spolu od 17 let na patnáctistovce. Byl lepším běžcem, ale občas se mi ho podařilo porazit, například v Houštce, kde se tehdy pokoušel o český rekord. Já měl často paradoxně formu až na konci sezóny, na přelomu září a října, kdy jsem se vyhrabal ze zimních a letních zdravotních problémů.

Standa nezkazil žádnou legraci. Na předolympijských hrách v roce jsme bydleli na pokoji v sestavě Tomáš Jungwirth – Standa Hoffman – Vilda Švajda a já. Vymýšleli různé kanadské žertíky. Moc rád vzpomínám, jak jsme si jednoho dne koupili masky smrtky a Hitlera, jezdili pak v hotelu výtahem a lekali hosty. Nejvíce to odnesla Věrka Čáslavská, na níž jsme vybafli za rohem, a ona málem omdlela. Nebo jsme s Pepou Odložilem obětovali Standu bohům na Pyramidě Slunce. Standu jsem naposledy viděl před třemi lety a chystám si jej navštívit. Jsem původem Budějovičák.

LUBOŠ DRYÁK (8. A 13. MÍSTO NA JUNIORSKÉM MS V BĚHU DO VRCHU /1995, 1994/, DVOJNÁSOBNÝ MEDAILISTA ZE ŠTAFET)

Standa je člověkem s velkým srdcem, jsem moc rád, že jsem měl tu čest u něho sedm let  trénovat. (1993–2000). Vymykal se některým trenérům, kteří jsou na své mladé svěřence jako psi. Těsně předtím, než odcházel z Dukly (1993), trénoval tu mládež i dospělé běžce), u něho běhalo téměř třicet svěřenců. Scházeli jsme se každé pondělí a středu na Julisce, odtud doklusali do Stromovky a na dvoukilometrovém okruhu pak běhali 2–3kilometrové úseky. Takové tréninky bych dnes díky ohromnému množství běžců porovnal s pouťákem – přespolákem. (úsměv) Standa přistupoval k trenéřině velmi citlivě. Předal mi spoustu běžeckých a trenérských zkušeností a vyslechl jsem od něho spoustu příhod. Vyprávěl mi o jednom závodě ve Hvězdě z první poloviny 70. let, když už špatně viděl. Při závodě byla v každém ze tří okruhů prudší zatáčka, kde všichni jeho soupeři nadskakovali. A Standa s nimi. Po závodech dorazil za soupeři a zeptal se jich. „Proč jste všichni nadskakovali?“ Odpověď přišla záhy: „Tys neviděl ten ostnatý drát?“ Trenéra Zvolenského si po trenérské stránce moc pochvaloval, ale dodal, že po té lidské to s ním nebylo jednoduché.

Přidám i jednu příhodu, kterou jsem zažil se Standou na vlastní kůži. Při prvním úsekovém tréninku pod jeho vedením (čtvrtky, šestistovky a osmistovky) jsem špatně pochopil číslo za lomítkem, které neznamenalo 2 série, ale 200metrový meziklus. Absolvoval jsem dvojnásobnou zátěž (13 km)….a když jsem to Standovi zatelefonoval a řekl mu, že dvouapůlhodinový trénink úseků už nepoběžím, smál se na celé kolo. (úsměv) Vyučilo mě to a od té doby jsem si dával velký pozor. (smích)

Na podzim jsme se Standou chodívali klusat do Šárky nebo do Stromovky, nedělalo mu problém běžet tempem 4:10/km. V členitém šáreckém terénu to občas vzal jemu známými zkratkami a opět se ke mně připojil. Nebo se ke mně až do svých 50 let přidal na klusy nebo výklusy po závodech. Trochu jej tehdy bolely kotníky, jejichž práce byla za doby jeho kariéry ukázková. Bolest postupem času ustoupila. Ve 49 letech se však nárazově neskutečně odvázal a odběhl se mnou osm třístovek se 150metrovým meziklusem za 54 sekund. Mezi Standovy svěřence patřili například Radek Brunner, oba synové, bratři Havelkové, Miroslav Penc a Honza Kříž. O tři roky později trénoval na dálku mistra republiky na 1500 m z roku 1998 Ondřeje Moravce.

Poté, co se Ondra stal v 18 letech otcem, ukončil běžeckou kariéru a já jej o něco později přesvědčil, aby to opět zkusil. Jenže trénoval tak trochu bez systému, tak jsem mu dal k dispozici některé Standovy tréninky. Brzy jej však začal na mé doporučení trénovat Standa. Ondra tehdy pracoval u policie, a pokud mu to dovolily časové možnosti, přijel on za mnou nebo jsem vyrazil já za ním. Já byl mezi nimi spíše takovou spíše takovou spojkou a vzhledem k Ondrově náročné práci malinko upravoval tréninkový plán.

Ondrovým největším úspěchem byl titul mistra republiky pod otevřeným nebem na patnáctistovce. Já tehdy nepostoupil z rozběhu a druhý den jsem se postavil na start pětky. Ta byla na programu těsně po patnáctistovce a já šel na úkor pořádného rozcvičení sledovat Ondrův závod. Hned po doběhu ke mně dorazil v obrovské euforii a společně jsme se radovali tak intenzivně, že jsme málem přepadli přes plůtek na kraji dráhy. (úsměv)

Jako trenér zachovávám Standovu tréninkovou kostru, ale dávám do toho i svoji invenci. Podobně jako on mám dlouhodobé tréninkové cíle, což obnáší časové období minimálně čtyř let.

Nejkvalitnější svěřenkyně, Báru Stýblovou s Anitou Žákovou, vedu už od jejich 14 let. Podobně jako Standa nechávám běhat svěřence tréninky s určitou rezervou. Někteří trenéři si ťukají na čelo, z jakých tréninků holky dosahují celkem slušných výkonů. Jejich svěřenkyně odběhají až dvojnásobnou zátěž.

Co se Standy týče, po zlomenině dvou krčních obratlů při pádu na sjezdovkách lékaři pochybovali, jestli vůbec přežije. Z nemocnice v Hradci Králové jej převezli na tři měsíce do vojenské zotavovny na Slapech. Dva roky na tom byl dost špatně, ale pak se, co se páteře týče, vše v dobré obrátilo. Jenže tyto problémy mu pravděpodobně nastartovaly Alzheimerovu chorobu. Považuji jej za svého druhého tátu. Provedl mě pozdní pubertou a protáhl do dospělosti… Možná je to trochu nefér k mému otci, ale Standa měl veskrze pozitivní přístup. Minulý rok jsem vyzvedl Standu a odvezl jej na budějovický stadion na závody. Řekl mi, že v Českých Budějovicích moc lidí nezná a cítí se tu trochu ztracený.

ONDŘEJ MORAVEC (MISTR REPUBLIKY NA 1500 M Z ROKU 1998)

V roce 1992 jsem byl v užším výběru na sportovní vojnu do Dukly, ale jako novopečený tatínek tam měl nastoupit jen na půl roku. O výběru rozhodoval i Standa a zákonitě dal přednost běžci, který měl na vojně strávit celý rok. Zanedlouho jsem z osobních a rodinných důvodů ukončil běžeckou kariéru, ale o tři roky později mě k návratu přemluvil Luboš Dryák. Dva roky jsem s ním konzultoval tréninkový plán a poté jsem již začal trénovat u Stanislava Hoffmana. Jeho tréninkový systém mi maximálně vyhovoval – každá sezóna byla založena na postupném zvyšování vytrvalosti, postupně do tréninku zařazoval i kopce různých délek a v posledních dvou měsících před sezónou přišlo na řadu období intenzivních tréninků v rychlejších tempech. Většinu tréninků jsem absolvoval s menší rezervou, ale občas se stalo, že jsem toho měl celkem dost a měl pocit, že to trenér trochu přehnal. V každém čtyřtýdenním cyklu však přišel na řadu čtvrtý odpočinkový týden, kdy jsem se srovnal.

V roce 1998 jsem se stal překvapivým mistrem republiky v běhu na 1500 m. Standa mi před závodem kladl na srdce, ať uplatním dlouhý čtyřsetmetrový finiš. Moc se mi do toho nechtělo, měl jsem obavy, že se za mnou největší soupeři vyvezou, ale 50 metrů před proběhnutím do závěrečného kola jsem se rozhodl jeho radu realizovat. Všiml jsem si, že Martin Jareš (největší soupeř) je zablokovaný uprostřed klubka běžců, a vyrazil jsem.

Z vítězství jsem byl ohromně překvapený, a co mě moc potěšilo, trenér, který toho dokázal mnohem více, měl z tohoto titulu nesmírnou radost. Jedna malá zajímavost – Luboš mě o rok dříve na halových závodech představil výborným běžcům minulosti slovy: „Představuji vám budoucího mistra republiky.“ Dál jsem mu za to velkou „čočku“, ale ukázalo se, že měl pravdu. (Luboš je dnes úspěšným trenérem, uplatňujícím cit pro trénink, čas od času si napíšeme.) V halové sezóně 1999 jsem ještě získal stříbro na tříkilometrové trati, ale na začátku letní sezóny mě potkalo zranění achilovky a brzy se přidaly i opakované angíny. O rok později jsem doběhl na venkovní republice na patnáctistovce třetí, jenže opakované angíny a náročná kombinace (sport, rodina plus 8 až 24hodinové služby u policie) zapříčinily konec mojí závodní kariéry.

Od té doby jsem Standu navštívil pouze jednou, což bych moc rád napravil. Považuji ho za ohromně laskavého a skromného člověka. Nikdy před nikým neprohlašoval, že byl nejlepším vytrvalcem, a kdykoliv se zmínil např. o Jozefu Plachém nebo Josefu Odložilovi, mluvil o nich ne jako o soupeřích, ale o výborných kamarádech. Myslím, že ho mají všichni lidé kolem atletiky dodnes moc rádi. Vážím si jej nejen za to, co pro mě udělal jako trenér. Naučil mě nevzdávat se a jít si za svým cílem a možná i díky němu jsem odešel od policie, a přestože jsem dříve neměl k počítačům nijak vřelý vztah, stal jsem se programátorem.