Při společném prohlížení několika desítek černobílých fotografií jsme se skromným a usměvavým běžcem narazili na dvě psacím strojem psané stránky, které vytvořil na konci 70. let minulého století.
BĚCHOVICE OČIMA ČTYŘNÁSOBNÉHO VÍTĚZE STANISLAVA HOFFMANA
V roce 1970 jsem se postavil na startovní čáru v Běchovicích poprvé. V té době jsem závodil na tratích od 800 m do 5 km. Tento závod měl napovědět, jaké mám vyhlídky na dvojnásobné vytrvalecké trati. V závěru předchozí sezóny jsem běžel velmi silně obsazený silniční závod v Jugoslávii (Běh Bělehradem), kde startovali například olympijský vítěz Keino, mistr Evropy na 5 km Ian Stewart a další vynikající běžci. Závod se mi podařilo vyhrát. Na silnici se mi běželo výborně, takže jsem se nebál – spíše naopak. Ale byla to pouze pětka.
Týden před Běchovicemi jsem běžel v Brně na posledním kole atletické ligy 5 km. Zvítězil jsem výkonem 13:55 a zároveň porazil některé kandidáty na běchovický mistrovský titul.
Na své první Běchovice jsem se těšil a do závodu nastupoval s jediným cílem: držet čelo závodu a v závěru uplatnit svoji rychlost. 
Běželo se mi dobře, tempo bylo celkem rovnoměrné, snažil jsem se maximálně šetřit síly. Pod hrdlořezským kopcem došlo ke zmatkům, které zapříčinila doprovodná vozidla. V jednu chvíli šel závod stranou a já prchal před dvěma auty, která se k sobě začala povážlivě přibližovat. Stejný osud postihl i později druhého Pavla Lichnovského. S Pavlem jsme odběhli mírně vlevo, mimo čelo závodu, a tím se vydali nic netuše napospas nepozorným řidičům. Jedinou šancí vymanit se z nepříjemného obklíčení bylo podstatné zrychlení, protože auta sledovala čelo závodu z bezprostřední blízkosti. Hrdlořezák jsme již vybíhali s Pavlem se značným náskokem. I přes velké zrychlení jsem se cítil dobře, ale raději jsem se přizpůsobil svému soupeři. Do cíle zbývaly ještě dva kilometry. Teprve kilometr před cílem jsem znovu zrychlil a získal tak rozhodující náskok.
Z vítězství jsem měl velkou radost – 1. Běchovice, 1. místo a mistrovský titul, 1. vítězství nad naší vytrvaleckou špičkou na 10 km a pak – nahlédl jsem do atmosféry Běchovic, do závodu rekordmanů, do závodu běžců, kteří běhají pro radost a Běchovice jsou pro ně mnohdy jediným ukazatelem jejich celoročního snažení.
(1973) Na svůj druhý start jsem si musel počkat tři roky. Zdravotní potíže v závěru sezóny nebo reprezentační starty v zahraničí (Běh Bělehradem – reprezentace Prahy) mi nedovolily zúčastnit se. Moje druhé Běchovice pro mě byly podstatně těžší než první. Na trati jsem odrážel útok za útokem svého partnera v reprezentaci na 10 km Petera Suchána. Běžel ve velmi dobré pohodě, já se trápil, ale jeho útoky se mi dařilo odrážet. V závěru závodu jsem s vypětím všech sil zrychlil a vytvořil si malý náskok, který nakonec rozhodl. Z našeho souboje vzešel traťový rekord 29:24.2. Starý rekord Josefa Tomáše (29:43.4) odolával deset let.
Třetí běchovické vítězství jsem vybojoval hned v následujícím roce 1974. Celá sezóna pro mě byla velmi úspěšná. Vytvořil jsem československé rekordy na 5 a 10 km na dráze a úspěšně jsem závodil v zahraničí. Na evropském šampionátu v Římě jsem vybojoval v bězích na 5 a 10 km 7. a 13. místo (13:29.03 a 28:44.4), což mě na Běchovicích postavilo do role velkého favorita. Počasí moc nepřálo, silný vítr nenasvědčoval, že se poběží rychle. Měl jsem zájem běžet ostře, tentokrát termín závodu s Běchovicemi nekolidoval, tudíž jsem chtěl být dobře připraven. Hned od startu jsem se staral o rychlé tempo a na 3. km jsme na čele zůstali již jen dva – já a Pavel Pěnkava. 
V tomto okamžiku Pavel zpomalil a já bojoval již jen s časem a protivětrem. Vítr byl silnější než má vůle po rekordu. Zvítězil jsem a nejen v Běchovicích. Vítězství na Běhu Rudého práva a necelý týden po Běchovicích 1. místo na Běhu Bělehradem podtrhly moji dosud nejúspěšnější sezónu v celé mé běžecké kariéře.
V roce 1975 jsem se postavil na start u patníku č. 13 počtvrté. Opět jako velký favorit, pevně rozhodnut oplatit porážku Vlastovi Zwiefelhoferovi z poslední ligové desítky, která se běžela týden před Běchovicemi. Vlasta byl na podzimní krosovou sezónu velmi dobře připraven, já se běchovickým závodem loučil se sezónou, ale standartní výkon jsem byl schopen podat. Bylo mi jasné, že se musím vyvarovat všech chyb a pak budu mít šanci. Běchovice závodníky vítaly optimistickou náladou. Silný vítr do zad vytvořil podmínky pro překonání traťového rekordu, čemuž nasvědčovaly i časy vítězů dříve odstartovaných kategorií.
Průběh závodu potvrdil předpoklady – první polovinou jsme proběhli za rovných 14 minut. Rychlé, rovnoměrné tempo nedávalo mnoho šancí taktizovat. O všem se rozhodlo na posledních 500 metrech. Chtěl jsem Vlastu setřást ostrým nástupem, povedlo se, ale stálo mě to tolik sil, že jsem nakonec o necelou sekundu těsně podlehl jeho zvolna stupňovanému finiši. Vlastův traťový rekord 28:35.2 odpovídá kvalitní desítce na dráze. Podle mého názoru bude tento rekord překonán pouze za povětrnostně příznivých podmínek, v kvalitně obsazeném závodě.
V roce 1977, na sklonku své běžecké dráhy, jsem se naposledy postavil na start s cílem zvítězit. Mezi soupeři byl i můj jediný přemožitel na běchovické trati Vlasta Zwiefelhofer. Pečlivě jsem si promyslel, jak poběžím. Obchod s potravinami posloužil jako orientační bod na trati, který určoval maximální délku závěrečného finiše. Počasí nepřálo, a tak se závod běžel opatrně a hodně se taktizovalo. Rozhodnutí přinesl teprve můj nástup u „potravin“. Čtvrté vítězství, jedno 2. místo a historicky druhý nejrychlejší čas, to je výsledek pěti startů v dresu Dukly Praha.
Tím pro mě ovšem Běchovice neskončily. Kdo jednou pozná radost z běhání a lidí kolem, těžko odolá pokušení. Zařadil jsem se do druhé skupiny, do skupiny těch, kteří přijíždí do Běchovic za spoustou přátel, které jinde pohromadě těžko potká, za příjemným pocitem, že jsem na trati bojoval. V cíli Na Ohradě Běchovice končí, někdo je spokojený, někdo se zlobí na svou pohodlnost. Příští rok to bude jistě lepší. Kdo koho porazí? Běchovice mají své kouzlo, nenapodobitelnou atmosféru dík své tradici, pozornosti pořadatelů a z toho vyplývajícího zájmu veřejnosti. 
V letech, kdy jsem reprezentoval, měl jsem možnost zúčastnit se několika velkých závodů, např. silvestrovského závodu v São Paulu, velkého mezinárodního krosu v San Sebastianu, Běhu osvobození v Bělehradě, dá se sem zařadit i náš Běh Rudého práva. To všechno jsou závody, které jistě mají v atletickém světě svou váhu, ale v době Běchovic je vítěz jen jeden. Naše veřejnost, a především ta atletická, žije Běchovicemi.
Jeden příběh z ulice za všechny: Při nedělní letní procházce s dětmi zastaví mezi stanicemi poblíž Pražského hradu tramvaj, vyběhne řidič, přeběhne ulici a spustí: „Pane Hoffmane, poběžíte letos Běchovice?“ V krátkosti vypráví, jak se připravuje – v tramvaji se lidé začínají bouřit, rychle se snažím říci svůj názor na jeho přípravu. V tramvaji začíná být rušno, omlouvá se: „Musím běžet, děkuji za radu a na shledanou na Běchovicích.“ Tramvaj se rychle rozjíždí a v okénku se mihne ruka řidiče na pozdrav. Běchovice se tedy hlásí již v létě. Uspět v tomto závodě, to bývá pro mnohé motiv pro dlouhodobou a cílevědomou přípravu. V tom vidím přínos Běchovic, jeden z mnoha důvodů jejich popularity i uznání.
STANISLAV HOFFMAN
(ve 4. části najdete pokračování našeho prosincového povídání)
JIŘÍ ŠOPTENKO
Runholic.net 