STANISLAV HOFFMAN: Hlavně ze mě nedělej žádnou hvězdu (2. díl: Nejslavnější vytrvalecká léta)

NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ VYTRVALECKÉ ROKY  STANISLAVA HOFFMANA (1969–1975)

Po úspěšném vyléčení žloutenky, která negativně ovlivnila tři sezóny, přešel úspěšný mílař v roce 1969 na dlouhé tratě. A začátek to byl nesmírně úspěšný, neboť si na své konto připsal československé rekordy na 3000 a 5000 metrů (7:54.8 a 13:42.0). V časovém období 1970–1973 se Standova výkonnost na tratích 1500 a 5000 metrů pohybovala v časovém rozmezí 3:44.0–3:50.8 a 13:47.8–13:59.2. Na ME 1971 byl na pětikilometrové trati vyřazen v rozběhu a o olympijské hry v Mnichově (1972) jej připravila zdravotní indispozice (krev v moči). V olympijském roce však zazářil českým rekordem na trojce (7:50.8). V letech 1972 a 1973 se úspěšně představil i na desítce (29:09.4 a 28:41.0).

Ohromný vzestup výkonnosti na pětce a desítce přišel v roce 1974, kdy se tehdy 29letý vytrvalec (171 cm / 66 kg) zaskvěl československými rekordy na 5 a 10 km: 13:28.2 (Bern, 3. místo, Standovi tehdy doběhl v patách Pavel Pěnkava /13:29.03/) a 28:21.8. Skvělou formu potvrdil i o rok později (5 km – 13:29.4, 10 km – 28:32.8). „S trenérem jsme poté se pokoušeli o další progres výkonnosti, ale přestože jsem často závodil v zahraničí, na nejkvalitnějších mítincích jsem příliš šanci nedostal.“

Vrcholem Standovy dráhové kariéry pod otevřeným nebem bylo bezesporu 7. místo v běhu na 5 km na evropském šampionátu v roce 1974 (13:29.0). Na desítce doběhl na 13. místě za 28:44.4. Alzheimerova choroba zmíněná v úvodu 1. dílu tohoto seriálu zahalila běžeckému srdcaři konkrétní vzpomínky na jednotlivé závody, ale dodnes si dobře vybavuje, že každému startu se lvíčkem na prsou přikládal velkou váhu. „Možnost oblékat reprezentační dres pro mě představovala ohromnou motivaci a velice jsem si toho považoval. Před vrcholy sezóny jsem spal dobře, ale určitá nervozita se před startem dostavovala celkem pravidelně – bez ní by to nešlo. Ale jakmile zazněl startovní výstřel, napětí okamžitě opadlo, možná i proto, že jsem se maximálně snažil soustředit na průběh závodu. Byl jsem považován za bojovníka, za člověka, který se dokáže srovnat s tlakem funkcionářů a veřejnosti a podat kvalitní výkon. Důležitost velké soutěže jsem pokaždé vycítil tak nějak automaticky. Záleželo mi na dobrém výsledku a podle toho jsem se i choval. V posledních dnech před evropskými šampionáty jsem se snažil lehkými tréninky doladit formu, zašel jsem si i na procházku do města, ale nijak jsem to nepřeháněl. V období vrcholných závodů jsem žil běháním mnohem intenzivněji než v přípravném období, dalo by se říci 24 hodin denně, ale pokud přišlo několik méně důležitých závodů, spadlo ze mě šílené napětí a někdy jsem se díky tomu uvolnil natolik, že jsem zaběhl čas jako hrom.“

Elitní vytrvalec vzpomíná nejraději na závody, v nichž si zaběhl osobní rekordy. „Všechna maxima od půlky do desítky mi dodala zdravé sebevědomí, ty pocity ve mně dlouho zůstávaly, ale přesto jsem si musel i v těchto závodech sáhnout na dno sil. Když mi to na dráze moc nešlo, stávalo se, že na desítce chybělo do cíle deset kol a dost jsem se trápil. Ale i přes nesnáze jsem se snažil zabojovat. Na podzim mi někdy docházela forma, v konci závodů jsem postrádal potřebnou agresivitu a bylo tomu opět potřeba uzpůsobit přípravu. Dodnes mám pocit, že jsem se na pětce nebo desítce při pomalejších závodech natrápil mnohem více než při rychlejších časech s kvalitnějšími soupeři. Ale dokázal jsem vyběhnout do čela i v rychlých závodech a běžet na čele poslední dva tři kilometry. Jako ‚zajíce‘ mě však v zahraničí nikdo neangažoval. V taktických soubojích jsem spíše šetřil energii pro rychlý závěr; s výjimkou závodů, které se běžely extrémně pomalu – to jsem vyrážel dopředu, protože v takových případech byli nebezpeční i běžci s pomalejšími osobními rekordy. Mám pocit, že jsem byl spíše tempařem, ale přesto se mi často podařilo uplatnit ve finiši rychlost získanou na středních tratích.“

V 70. letech běhala po tartanových celá řada skvělých československých vytrvalců, kteří si dokázali vzájemně pomoci, „S tuzemskými soupeři jsme se dokázali domluvit na střídání po kolech, protože i oni měli zájem běžet velmi rychle. Pokaždé to sice nevyšlo, ale bylo fajn, že nám byli ochotni pomoci i vodiči. S Pepikem Jánským, Vlastíkem Zwiefelhoferem nebo Pavlem Pěnkavou jsme si lidsky rozuměli, ale samozřejmě mezi námi byla i určitá rivalita. Ta prostě k závodění patří. Na reprezentačních soustředěních měl každý z nás vlastní tréninkový plán, ale na některé fartleky jsme vybíhali společně.“

EXCELENTNÍ VÝKONY NA BĚCHOVICÍCH A BĚHU RUDÉHO PRÁVA

Přestože dosáhl Standa nejlepších výkonů na dráze, nevyhýbal se ani silničním startům. „Silnice však byla pouze součástí přípravy na začátku nebo na konci sezóny, ale musím se přiznat, že jsem měl mnohem raději dráhu. Tam se daly výkony lépe porovnávat. Dráha pro mě byla prioritou, ale pokud jsem dosáhl slušných výkonů na oválu, většinou se mi dařilo i v závodech mimo dráhu.“

Největším úspěchem na silničních závodech bylo bezesporu Standovo vítězství na Běhu Rudého práva v roce 1974. Na 10 300 metrů dlouhé trati, vedené dnešním Výstavištěm a lesoparkem Stromovka, tehdy zůstali na štítě českého bojovníka i dva olympijští vítězové Gaston Roelants a Waldemar Cierpinski (1. Hoffmann 29:37.6, 2. Roelants 29:43.2, 3. Cierpinski 29:51.0). A jen tak mimochodem, na běžeckém oválu si dokázal poradit s olympijskými šampióny Lassem Virénem a Frankem Shorterem, na silnici přidal skalpy olympijského vítěze Kipchoge Keina a mistra Evropy v běhu na 5000 m Iana Stewarta.

A jak komunikoval sympatický běžec se zahraničními hvězdami? „Domlouval jsem se s nimi rukama nohama nebo rusky.“ (úsměv)

Srdeční záležitostí byly pro Standu Běchovice, na jejichž start se postavil celkem pětkrát. V letech 1970, 1973, 1974 a 1977 zvítězil, v roce 1975 doběhl na 2. místě. „Běchovice jsem běhával moc rád, na jejich start jsem však nikdy nenastupoval s taktickým plánem, ale pokaždé běžel spíše na pocit a reagoval na to, jak běželi moji největší soupeři. Nedá se říci, že bych měl raději seběhy nebo výběhy, bylo potřeba být připravený na každý metr trati. Když jsem se cítil ve formě, dokázal jsem se od soupeřů odpoutat již několik kilometrů před cílem a odtáhnout si závod až do konce. Při památných Běchovicích 1975 jsem v souboji s Vlastíkem Zwiefelhoferem ztvrdnul a je potřeba uznat, že byl rychlejší než já (1. Zwiefelhofer 28:35.2, 2. Hoffman 28:36.0). Samozřejmě mě to mrzelo, snažil jsem se nalézt důvod porážky a před Běchovicemi 1977 změnil přípravu.“ V tomto ročníku si oba borci umístění prohodili (1. Hoffman 30:13, 2. Zwiefelhofer 30:16).

Při pohledu na fotografii z roku 1975 se nechal Standa slyšet: „Na fotce vidíš úplně odrovnaného Hoffmana. Že se nestydíš, Vlastíku… (úsměv) Věřím, že tě tohle vítězství hřálo. Běchovice měly tehdy mnohem lepší atmosféru než dnes, navštěvovalo je mnohem více diváků, což možná bylo dáno i tím, že jsme dosahovali celkem dobrých výsledků. Možností, jak vyplnit volný čas, nebylo mnoho a i z tohoto důvodu tíhlo k výkonnostnímu nebo vrcholovému běhání mnohem více běžců než dnes.“

Nelákal elitního vytrvalce i maraton? „O možnosti zaběhnout si nejdelší olympijskou trať jsem uvažoval, ale nikdy se nedostal do stavu, abych si věřil, že to zvládnu. Do přípravy na maraton je potřeba zařadit speciální tréninky a k tomu u mě nikdy nedošlo. Věřím, že bych jej na konci některé sezóny, kdy jsem byl ve formě, odběhl poměrně slušně, ale specialisté byli ve velké výhodě. Já využíval spíše mnoha možností zazávodit si v zahraničí na kratších tratích a na silnici, a navíc jsem cítil, že by mě maraton na těchto distancích výkonnostně omezil.“

Věčně dobře naladěný běžec si důkladně sepisoval na samostatné papíry závody v zahraničí, kterých absolvoval více než sto. Tretry nebo maratonky obul např. ve Švédsku, Finsku, Norsku, Itálii, Francii, Švýcarsku, v NSR i NDR, Řecku, Sovětském svazu, Jugoslávii, Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Mexiku, Chile nebo na Kubě. „Takových závodů, to je strašný.“ (smích)

„Moc rád vzpomínám i na společný zájezd s Emilem Zátopkem na silvestrovský běh v São Paulu, který nám zařídil manažer Antonín Hejda. Bylo to velmi dobře vymyšleno: ‚Ťopek‘ mi dělal vedoucího.

Kromě této cesty jsme se s Emilem moc nevídali, i když jsme od sebe bydleli nedaleko. To s Danou jsem se potkával mnohem častěji, protože pracovala na atletickém svazu a posílala mě na všechny zahraniční výjezdy.“

(pokračování…vyznání Stanislava Hoffmana na téma Běchovice)

Jiří Šoptenko

Odkaz na You Tube: Mistrovství Evropy 1974 v běhu na 5000 m, kde doběhl Stanislav Hoffman na 7. místě (13:29.03). Poznávací znamení: blonďák v československém dresu se startovním číslem 102.