STANISLAV HOFFMAN: Hlavně ze mě nedělej žádnou hvězdu (1. díl: Mílařské začátky)

Musím se přiznat, že to pro mě bude nesplnitelný úkol…

Píše se rok 1974, světové rekordy na 5 a 10 km jsou v držení Belgičana Emiela Puttemanse (13:13.0) a Brita Davida Bedforda (27:30.80). Československo disponuje několika běžci, jejichž maxima nejsou od „svěťáků“ příliš vzdáleny. Jedním z nich je i pražský rodák Stanislav Hoffman, běžec s osobními rekordy: 1500 m – 3:39.1, 5000 m – 13:28.2, 10 km – 28:21.8, borec, který začínal o 13 let dříve na půlce a patnáctistovce.

Prosinec 2018 – 73letý usměvavý a skromný pán (titulní foto ilustruje koncentraci před závodem) velice ochotně reaguje na moji nabídku udělat s ním rozhovor. Ihned po mém příjezdu vyrážíme na českobudějovickém sídlišti na pivo a Standa mi překvapivě rychle nabízí tykání. Vytrvalecké eso 60. a 70. let mě ihned upozorní, že jej trápí Alzheimerova choroba, ale jakmile si u něho doma začínáme povídat o běhání, je ve svém živlu a odpovídá téměř na všechny otázky. Některé konkrétní zážitky si sice do detailů nevybavuje, ale i tady se naplno projevuje, jakým je bojovníkem. Snažím se mu jít otázkami naproti, nápomocny jsou nám fotografie a 17 tréninkových deníků, tak jen doufám, že vás článek zaujme.

 

Pojďme se nyní společně navrátit o několik desítek let zpět a zavzpomínat na sportovní kariéru tohoto výjimečného běžce.

OD GYMNASTIKY K ATLETICE

Podobně jako ostatní běžci narozeni ve 40. letech minulého století prožil i Standa dětství v pohybu. „Fotbal jsem sice moc nehrál, ale s kamarády jsme neustále dováděli venku, chodil jsem s rodiči na turistické výlety a jezdil hodně na kole. Postupně jsem se začal věnovat sportovní gymnastice, ale přestože byl můj táta sokolem a gymnastou, nechodil jsem tam moc rád. Dokonce jsem se zúčastnil i několika menších závodů, ale byl jsem trochu v pozadí za sestrou, která se propracovala k 1. výkonnostní třídě. Díky gymnastice jsem si však vypracoval velmi silný kotník a odrazovou sílu, což se mi později v průběhu běžecké kariéry náramně hodilo.“

V 15 letech se budoucí běžec odešel učit do Litvínova elektrikářem pro Důl Antonín Zápotocký. „Bydlel jsem na internátu v Meziboří nad Litvínovem, a protože tam nebyl gymnastický oddíl, začal jsem v krásném prostředí z nudy běhat fártlečky. Půl hodiny po cestě úbočím údolí nahoru na Fláje a půl hodiny zpět. Různě jsem si zrychloval a zpomaloval a bylo mi dobře. Někteří spolužáci chodili po hospodách, což se mi moc nelíbilo. Raději jsem se provětral v maratonkách… Nedaleko internátu jsem se často chodíval rozcvičit na nedaleký stadion, to abych se uvolnil, a dokonce jsem si před fartlekem intuitivně odběhl i 10 rovinek. Jednoho dne si mého pobíhání všiml učitel tělocviku Vojta Jošek: ‚Stando, ty prý chodíš běhat? Tak přijď dolů na stadion, můžeš tam trénovat společně s dalšími kluky. Bude prima, když bude mít tvůj trénink nějaký systém.‘ Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a brzy poté začal běhat v tréninkové skupině podle tréninkového plánu.“

Kvalitní výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V úvodní sezóně (1961), v 16 letech, se Standa uvedl kilometrem za 2:40.8, což stačilo v československých dorosteneckých tabulkách na 17. místo. V 17 letech zvládl kilometr o 7 sekund rychleji, k tomu přidal i patnáctistovku a trojku (4:03.9 a 8:42.4. /7. a 2. místo v národních tabulkách dorostu/). „O rok později jsem si začal psát tréninkový deník, a co bylo úžasné, v mých 18 letech bylo vrcholným tréninkem 6 rychlých dvoustovek.“ Standa listuje v deníku se slovy: „Trenér byl velice rozumný – v přípravě se střídala vytrvalost, síla, kratší rychlejší i pomalejší úseky – namátkově 8 km fartlek, tělocvična, tělocvična, nedělní 20kilometrový fartlek, rovinky, 3×1 km na dráze s 500metrovým meziklusem v tempu 3:20/km. Týdenní kilometráž se pohybovala okolo 35 kilometrů, nenacházím tu téměř žádný volný den…“

V 18 letech zvládl Standa půlku za 1:56.0, patnáctistovku za 3:52.7, trojku za 8:23.1, vyzkoušel si i sprinterské tratě: 400 m – 53.2, 100 m – 12.8, 200 m – 25.8 („To je pomalé, viď?“). V témže roce si připsal na patnáctistovce vítězství na dorosteneckém mistrovství Československa s 11sekundovým náskokem. Ve věku 19 let přišlo další zlepšení na půlce (1:54.7) i patnáctistovce (3:48.0), skvělá sezóna byla navíc podtržena 5. místem v běhu na 1500 m na Evropských juniorských hrách. „Základem celkem rychlého progresu výkonnosti byla již zmíněná gymnastická průprava, díky níž jsem velice rychle zvládl techniku běhu, a velkou roli sehrál i trenér Jošek, který přidával na intenzitě a objemu tréninku velice rozumně. Kratšími tratěmi jsem vybrušoval rychlost, zatímco na delší tratě (trojku a pětku) neměl ještě naběhaný potřebný objem a běhával je spíše jako test.“

Následovala vojna v Dukle Praha, kde ubral mladý mílař prvním rokem (1965) na půlce a patnáctistovce další sekundy (1:49.4 a 3:43.8) a postavil se poprvé na start pětikilometrové trati, kde naznačil výkonem 14:11.4 velké vytrvalecké možnosti. V letech 1964 a 1965 doběhl na mistrovství republiky dospělých na patnáctistovce shodně na 4. místě.

U trenéra Zvolenského (bývalého běžce s osobními rekordy: 800 m – 1:51.0, 1500 m – 3:46.6, 3 km – 8:08.4 a šestinásobného mistra Československa – pozn. autora) měl už jako „záklaďák“ podmínky na úrovni profesionálů.

S trenérem Alexanderem Zvolenským

„Trenér mi velmi věřil, ale i já musel chodit do služeb, i když velmi omezeně. Pan Zvolenský zvyšoval tréninkovou zátěž velice postupně. Měl jsem velké štěstí, že si mě pod svá křídla vzal právě on. Pečlivě si prostudoval mé deníky, a i když se držel svého tréninkového systému, rozumně navázal na pana Joška. Sice mezi námi byl spíše vojenský vztah, jako podplukovníkovi jsem mu vykal, držel si odstup, ale jeho tréninkové metody mi perfektně vyhovovaly. Bylo moc dobře, že až do mých 23 let zaměřil přípravu na střední tratě. Zatímco někteří soupeři mydlili již od mládí dlouhé tratě, já si díky půlce a patnáctistovce vybudoval výborný tempově-rychlostní podklad, který se mi později na vytrvaleckých tratích (3 km, 5 km a 10 km) hodil.“

BLESKURYCHLÝ PŘECHOD Z ČESKOSLOVENSKÉ DO EVROPSKÉ ŠPIČKY

V roce 1966 se přihlásily výrazné mezinárodní úspěchy – osobní rekord na patnáctistovce (3:39.1, mezistátní utkání s Francií, pořadí: Odložil 3:37.6; Wadoux 3:37.7; Jazy 3:38.3; Hoffman 3:39.1). „Jazy byl vynikající, no to jsem ho pěkně proháněl.“ (úsměv) Skvělým úspěchem bylo i 10. místo na ME dospělých.

Přitom v této sezóně Standa naběhal pouhých 2431 km a na přelomu dubna a května jej přibrzdila 14 denní běžecká pauza, zapříčiněná podvrtnutím kotníku.  Vytrvalecké roky s objemem lehce nad 6 tisíc kilometrů za sezonu byly ještě v nedohlednu. V roce 1967 vybojoval v Praze nesmírně cennou bronzovou medaili na Evropských halových hrách (předchůdci halového mistrovství Evropy). Nad jeho síly byli pouze Brit John Whetton a krajan Josef Odložil. „Z těchto úspěchů jsem měl ohromnou radost, jenže na podzim téhož roku jsem si přivezl z třítýdenního soustředění a 1. předolympijských her v Mexiku žloutenku. Tři čtvrtě roku jsem nemohl trénovat, bral jsem to jako fakt, ale zároveň byl i trochu zaražený a naštvaný, že mi to přibrzdilo slibně rozjetou kariéru. Ale jakmile jsem pocítil, že se můj stav lepší, zklidnil jsem se a s běháním pokračoval dál.“

Po vojně podepsal Standa v Dukle profesionální smlouvu. „Plat jsem měl myslím nadprůměrný, postupně jsem se stal důstojníkem, k tomu jsem dostával odměny za dobré výsledky. Po ukončení základní vojenské služby jsem bydlel v garsonce na Bělohorské ulici proti hospodě na Marjánce s krásnou terasou s vyhlídkou. V okamžiku, kdy jsem se oženil a přišly na svět naše děti, tak jsme dostali k dispozici třípokojový byt na sídlišti v Bohnicích. Do práce na Julisku jsem to měl přes ZOO, lávku a areál Stromovka jen pár kilometrů. Měl jsem štěstí, že jsem stále podával na patnáctistovce celkem dobré výkony, jinak bych pravděpodobně ve středisku vrcholového sportu nezůstal… V období největší formy jsem již patnáctistovku příliš neběhal (dvě tři ročně), ale v tréninku jsme na tohle tempo nezapomínali, a i proto mám pocit, že jsem měl neustále potenciál na výkony v rozmezí 3:40–3:45.“

DVA REKORDY NA ÚVOD VYTRVALECKÉ KARIÉRY!

První vážnější pětku absolvoval Standa ve 24 letech (1969) a hned z toho byl československý rekord 13:42.0. Ve stejném roce přidal národní rekord i na tříkilometrové trati (7:54.8). „Po prvních dobrých výsledcích na delších tratích jsme začali do tréninku výrazněji zařazovat i tato tempa. K tréninku delších úseků jsme se propracovávali postupně. Ale i tempová rychlost pro mě byla neustále ohromně důležitá, v době vrcholné výkonnosti na vytrvaleckých tratích jsem byl v tréninku schopný odběhat dvoustovky za 28 sekund. Zpětně mám celkem dobrý pocit z širokého spektra výkonnosti na tratích od 800 metrů do 10 kilometrů. V přípravě do sebe vše velmi dobře zapadalo. Z lepších a lepších výkonů jsem měl samozřejmě radost, ale pokaždé jsem se chtěl posunout dál a stavěl si vyšší výkonnostní cíle.“

IDEÁLNÍ PODMÍNKY PRO TRÉNINK

Kromě dráhy na Julisce měla běžecká hvězda 60. a 70. let na výběr celou řadu ideálních míst pro běžecký trénink. „Spoustu tréninků jsem odběhal na 2kilometrovém okruhu ve Stromovce (2–3kilometrové tempové úseky), moc rád jsem trénoval i v Oboře Hvězda na členitém okruhu podél hradeb nebo na kilometrové rovince od brány k letohrádku. Už tehdy tam byly rozmístěny po 24 metrech patníky a tři trojnožky. Terénní tréninky jsem absolvoval v Divoké Šárce a dlouhé běhy po Karlovarské silnici přes Bílou Horu na Pavlov a zpět.“

Společně se Standou Hoffmanem běhali u trenéra Zvolenského i dvě stýplařská esa – Dušan Moravčík (8:23.8) a Josef Horčic (8:29.3). „Dušan měl svoji hlavu a dokázal s trenérem o přípravě diskutovat a prosadit si do tréninku i svoje nápady. Já příliš nediskutoval, ale čas od času jsme s trenérem hovořili o tom, že jde moje výkonnost na středních tratích dolů a že bychom ji měli opět pozvednout. Je ale potřeba dodat, že patnáctistovky jsem běhal jen jako přípravné závody bez speciálního vyladění. Josef Horčic přišel k trenérovi Zvolenskému od pana Fišera, ale jeho tréninkové metody mu ze zdravotních důvodů příliš nevyhovovaly. Jsem moc rád, že jsem v Dukle narazil i na můj vzor, Josefa Odložila.

S. Hoffman v závěsu za J. Odložilem

Přestože byl na patnáctistovce výrazně lepším běžcem, byli jsme velmi dobrými kamarády. Pan Zvolenský se čas od času pustil s jeho trenérem Alešem Poděbradem do diskuse o tréninku, a i když jsme občas s Pepou vyrazili na fartlek, na dráze jsme běhali odlišně. Dodnes vzpomínám, jak jsem Pepovi pomáhal při několika pokusech o světový rekord na 2 kilometry a bylo moc prima, že se mu to nakonec časem 5:01.2 podařilo.“

Stanislav Hoffman se snažil odběhal tréninky podle a plánu a neuštvat se. „V přípravě jsem nezávodil, ale občas jsem některý z tréninků odběhl o něco rychleji. A to hned trenér křičel: ‚Kroť se, ještě tě čekají tři úseky!‘ Naučil jsem se neběhat rychleji jen proto, že se mi běhá moc dobře. Někdy mi trenér naopak řekl, že je potřeba uvolnit se a zrychlit na požadovanou intenzitu. Ale to jsem věděl i bez jeho poznámek. (úsměv) Cit pro trénink je nejdůležitějším aspektem výkonnosti většiny špičkových běžců. Vrcholový trénink probíhá na hranici běžcových možností, a pokud se trénink přepískne, není to dobře. Stejně tak když běžec nestíhá. Balancovat na této hraně není rozhodně jednoduché.“

Udržení správné intenzity tréninku bylo pro duo trenér–závodník prioritou číslo jedna. „Z tohoto důvodu jsem mohl následné tréninky odběhat bez problémů. V opačném případě bych byl druhý den vyřízený. Trenér dal na moje pocity a snažil se na ně zareagovat. Běžec však nesmí podléhat úplně všemu… Samozřejmě jsem byl i já čas od času přetrénovaný, což se ihned odrazilo v horších výsledcích i v technice běhu. Trenér občas rozhodl, že poslední úsek vynecháme. Pokud mi to neběželo, snažil reagovat zmírněním tréninku, ale úplně odpočinout mě nenechal.“

Velká pozornost byla věnována i dostatečnému rozcvičení. „Před tréninkem úseků byla po rozklusání na programu gymnastická rozcvička, běžecká abeceda a minimálně pět 100metrových rovinek. Před fartlekem jsem se rozklusal, protáhl se a běžel dál. Pokud bylo na programu pouze klusání, před ním jsem se většinou nerozcvičoval, ale v případě, že jsem se cítil ztuhlý, tak jsem se na 10 minut zastavil a rozhýbal se. Volné klusy jsem běhával v tempovém rozmezí 4:00 – 5:00/km, ale k uvedené spodní hranici jsem se příliš často nedostal.“

Pestrost běžecké přípravy a střídání ročních období šly běžecké ikoně k duhu. „Na podzim jsem žil závodní sezónou, pak přišla zima, kde bylo všechno jinak, kromě běhání jsem se svezl na běžkách, zaposiloval si, doplňkově jsem chodil i plavat (zvládl jsem jeden kilometr kraulem nebo stylem prsa). Cyklistice jsem se nevěnoval, ta nejde s dráhou a silnicí dohromady. Na jaře jsme zaměřili trénink na kvalitu a do toho bylo na programu spoustu soustředění. Vše krásně navazovalo, a co bylo pro mě moc důležité – nebyla to stereotypní záležitost.“

Špičkoví běžci Dukly hojně využívali možnosti ideálních podmínek pro regeneraci, výjimkou nebyl ani Stanislav Hoffman. „Chodíval jsem do sauny, na masáže, na Dukle jsem využíval regenerační linku a podobné podmínky jsem měl i na soustředěních. Regeneraci jsem přikládal ohromnou váhu.“

Stravu Standa příliš neřešil, ale intuitivně jedl hodně mléčných výrobků, ovoce, zeleninu, těstoviny, rýži. „Chutnalo mi drůbeží maso, dal jsem si i knedlíky, omáčky, řízek. Žádnou dietu jsem nikdy nedržel, myslím, že jsem nevybočoval z běžného stravovacího režimu. Stravu jsme běžně v omezeném množství obohacovali vitamíny a minerály. Po těžším tréninku nebo závodech, kdy jsem byl unavenější, jsem si dal jedno dvě piva, po nichž jsem se uvolnil a velice dobře se mi spalo. Uléhal jsem nejpozději okolo 23. hodiny.“

„V rámci pravidelných zdravotních vyšetření jsem dvakrát za rok absolvoval testy VO₂ max na běhátku (maximální naměřená hodnota 77 ml/kg/min), k tomu i testy aerobního a anaerobního prahu a rozbor krve. Trenér z těchto výsledků vyvozoval závěry, zdali jsem přetrénovaný, nebo kde mám rezervy, ale myslím, že to na jeho tréninkové metody nemělo velký vliv.“

Vytrvalecká star 70. let nabírala síly na četných soustředěních. „Strávil jsem na nich v průměru jeden týden v měsíci. S Duklou jsme jezdívali na Pachlovku do Houštky, kde jsme byli doslova pečení vaření, a vyráželi jsme i na tréninkové kempy nedaleko od Soči, kde jsme měli dispozici škvárovou dráhu a našli si tam i běžecké trasy a povrchy mimo ni. Reprezentační soustředění byla pravidelně pořádána ve Vysokých Tatrách a dvakrát dokonce i v Mexiku.“

Setkal se někdy elitní vytrvalec s nechutí k tréninku? „Bylo potřeba trénovat a neuvažovat o tom, zdali se mi chce či nechce. Pokud by tomu tak bylo, myslím, že bych si tolik nevěřil a svádělo by to k dalším úlevám. Měl jsem pevný cíl a snažil se za ním jít. V opačném případě bych nemohl závodit na špičkové úrovni nebo na hranici svých možností. Je potřeba přiznat, že jsem spoustu závodů doběhl úplně vyřízený, ale naučil jsem se pokaždé vstát a jít dál. Jediná cesta v krizi je BOJOVAT. Tzv. druhý dech jsem v žádném ze závodů nechytil – to je dle mého názoru otázka nekvalitního rozcvičení a na to jsem si dával pozor.“

(pokračování…běžecká kariéra po roce 1969, závodění na dráze a na silnici atd.)

Jiří Šoptenko