Trojnásobný český rekordman Jan Pešava byl po Miru Vankovi druhým nejfrekventovanějším sparingpartnerem Roba Štefka. Odběhli spolu nespočet závodů s aktivní bilancí ve prospěch Roba, jabloneckému rodákovi se přesto podařilo svého soupeře i kamaráda několikrát porazit. Přehled osobních rekordů hovoří ve prospěch Roba, s výjimkou běhu na 3 000 m (7:46.72 / 7:46.83).
S Robem jste poprvé nahlédli do české vytrvalecké špičky v roce 1990. Vybavíš si vaše první setkání?
Na to si vzpomínám naprosto přesně. Poprvé jsme se potkali na podzim roku 1990 na prvním československém Ekidenu (Chiba), kde startoval český tým ve hvězdné sestavě Vybošťok – Gaisl – Uvizl – Pešava a Mezulianik. Doběhli jsme na 10. místě v čase 2:03:40, a pokud mě paměť neplete, Robo byl pouze náhradníkem. Musím se přiznat, že jsem měl z Roba zpočátku rozpačitý pocit (neustálé mrmlání a nespokojenost), ale už tehdy byl naprostým profíkem, přejícím si, aby vše klapalo přesně podle plánu. Přesto mám pocit, že jsme se v Japonsku sblížili.
Běžecky jsme se poprvé utkali na pětce při bratislavské P-T-S v roce 1991. Robo dosáhl času 13:48.23, já běžel za 14:02.77. I když jsem se v tom roce zaměřoval na MEJ, závodní sezóna se mi příliš nepovedla. Nastoupil jsem na vysokou školu a najednou toho na mě bylo nějak moc.
Pokud bychom se vrátili o 26 let zpět, očekával jsi od Roba v následujících letech tak úžasné výkony?
Abych řekl pravdu, v kontextu té doby jsem nevěřil, že v sobě může skrývat tak ohromný vytrvalostní potenciál. Ale abych to trochu upřesnil, bylo mi 18 let, žil jsem ve svém sebestředném světě, zahleděný do svého úspěchu na MSJ. O výkonech svých starších soupeřů jsem ale samozřejmě moc dobře věděl.
S Robem jsi absolvoval několik společných soustředění. Kdy jste si společně zatrénovali poprvé?
V roce 1991 jsme byli na soustředění v Tatrách (Helios), ale tam jsme spolu ještě netrénovali. Vše se změnilo až v lednu roku 1992, kdy jsme odjeli s M. Hunčíkem, M. Vrábelem, P. Soukupem, R. Kunčickým a trojskokanem Milanem Mikulášem na měsíc na Krétu. Tam se naše přátelství s Robem prohloubilo. Přestože trénoval hlavně s Martinem Vrábelem, absolvovali jsme spolu několik společných výběhů. Tohle soustředění pro mě bylo velmi přínosné, protože jsem měl možnost na vlastní oči sledovat plně profesionální přístup Martina Vrábela. Myslím, že díky Martinovi a dalšímu kolegovi z Banské Bystrice, Karlu Davidovi, Robo velice rychle výkonnostně rostl.
Robo přistupoval k tréninku profesorsky, v přípravě nikdy nezávodil ani si nic nedokazoval. Máš s ním v tomto ohledu podobné zkušenosti?
Stoprocentně. Držel se svého tréninkového plánu a nikdo z ostatních běžců ho nevykolejil. Vše probíhalo ve stylu „odběháme spolu trénink, ale vy se přizpůsobíte mně, a ne já vám“. Pokud jsem si s ním chtěl zatrénovat, musel jsem odběhat jeho trénink. To platilo téměř na všech soustředěních. S ostatními běžci jsem se dokázal domluvit a udělat kompromis, ale pokud jsem potřeboval odběhat svůj trénink a nikdo jiný nebyl k dispozici, musel jsem ho absolvovat sám. Přesto musím konstatovat, že jsem se Robovi přizpůsoboval rád a nikdy jsem ani nepřemýšlel tom, že by tomu mělo být jinak. Můj trenér s tím neměl žádný problém. Ono to mělo i svoji logiku, protože byl starším, lepším a zkušenějším běžcem. Dalším důležitým prvkem společných tréninků byl fakt, že jsme při nich nikdy nezávodili. Co se týče střídání při tahání úseků, v tom jsme si s Robem i Mirem Vankem perfektně vyhověli.
Odlišoval se Robův přístup k běhání od tvého?
Robo byl na rozdíl ode mě větším profesionálem, plně soustředil na běhání a nenechal se ničím rozptylovat. Já přísný režim pokaždé udržet nedokázal, pokud jsem byl doma, bylo potřeba pomoci rodičům na zahradě a na vysoké jsem musel udělat spoustu kompromisů mezi tréninkem a školou. (úsměv) Navíc jsme na soustředěních vymýšleli různé ptákoviny. Na již zmíněné Krétě se nedalo nic moc dělat, a tak jsme trávili většinu času na hotelu. Jenže s půlkařem Pavlem Soukupem nám to občas nedalo a vyrazili jsme pro ostatní krást do sadů pomeranče a mandarinky. Na lup jsme byli vysláni jako benjamínci staršími běžci. Při dalším společném soustředění v italském Gabicce Mare jsme chodili, s výjimkou Roba, pravidelně na zmrzlinu, s mílařem Tomášem Novotným jsme vyrazili stopem do San Marina a opět chodili do sadů na ovoce a zeleninu. Robo se podobnými vylomeninami nerozptyloval, on raději regeneroval a spal. (úsměv) V následujících čtyřech letech jsme se s Robem, co se soustředění týče, spíše míjeli, ne že bychom se nechtěli vidět, spíše za to mohlo oddělení našich zemí. Navíc jsem věnoval spoustu energie škole.
Po dokončení studia se vše změnilo…
Ano, najednou jsem měl spoustu času. Na začátku roku 1996 jsem odjel s Robem a Mirem poprvé do Tater. A pak už následovala šňůra dalších společných soustředění: americký Flagstaff, Portugalsko, Kamenný Mlyn a opět Tatry. Myslím, že jsme všichni společná soustředění vyhledávali a snažili se být co nejvíce spolu. I když měli kluci odlišný plán, často jsem se k nim v tréninku přidával. Nejvíce v Tatrách, o něco méně v Americe. Obrovským přínosem pro mě byl fakt, že jsem se na těchto soustředěních stával po vzoru Roba alespoň na čas stoprocentním profíkem jako on. Dokonce jsem se začal přizpůsobovat i jeho dennímu režimu. Spali jsme, běhali, spali, jedli, spali, běhali, spali a stále dokolečka. Pokud jsem byl na soustředěních bez něho, stával se ze mě opět tak trochu živel. Rád jsem si zahrál s mladšími běžci fotbal nebo si jinak zajančil. A Robo se mě snažil jako mladšího běžce trochu vést se slovy: „Nebuď takový Janek, brzdi se a odpočívej.“ Řekl bych, že ke mně měl otcovský přístup. On byl sice totálním introvertem, ale měl jsem pocit, že byl moc rád, pokud mohl běhat se mnou nebo s Mirem. Myslím, že mu naše živočišnost pomáhala, i když to na sobě nedával příliš znát. Kromě běhání jsme si k povídání nacházeli i jiná témata. Pokud je člověk s běžeckými kamarády měsíc na jednom místě, nemůže být zapšklý. Pokaždé se najde nějaká komunikační nit, i když tahat něco z Róberta bývalo občas složitější.
Přesto si ho dodnes neskutečně vážím, a i když je velkým introvertem, mám ho rád. Celou kariéru jsem ho respektoval jako staršího a zkušenějšího běžce. Zpětně mám pocit, že to mojí běžecké výkonnosti velice pomohlo. Dodnes vzpomínám a musím se smát pod fousy, když si vzpomenu na jeho neustále mrmlání „hento toto“. Když jsme byli sami ve Flagstaffu, staral jsem se o něj jako o vlastního – vařil jsem mu. (úsměv)
S Mirem, prima klukem z vesnice, se známe od 16–17 let a musím říct, že po lidské stránce jsme si byli asi blíže než s Robem. Je prima, že jsme si nedávno s Mirem po delší době zatelefonovali, výborně si popovídali a zavzpomínali. Díky těmto dvěma „pitomcům“ jsem začal pít pivo – donutili k tomu mě, abstinenta a vegetariána se slovy, že správný běžec pije pivo… Oni za to mohou, Slovačiska. (smích) A ohledně obou běžeckých kamarádů prozradím jednu perličku: v roce 1998 jsme byli s budoucími manželkami na neběžecké dovolené na Kanárských ostrovech.
Přidal bys k dobru ještě nějakou historku, jejíž součástí byl i Robo?
V roce 1996 jsme společně dorazili na soustředění do Flagstaffu, kde již několik týdnů pobývali P. Faschingbauer, P. Soukup a spol. Kluci tam navázali komunikaci se špičkovým německým půlkařem Motchebonem a jeho trenérem. Jednoho dne jsme v televizi zahlédli zprávu o začínající sezóně pstruhů. Nakoupili jsme si pytlačky a odjeli na místo vzdálené 20 kilometrů od Flagstaffu. Měli jsme z toho neskutečné Vánoce. Roba to neskutečně pobavilo, načež nám řekl s hurónským smíchem, že jsme blbci a šel raději spát. Podobnými ptákovinami se nechtěl rozptylovat. (smích)
Odběhli jste spolu nespočet závodů. Utkvěly ti některé z nich v paměti?
Nejraději vzpomínám na společný půlmaraton v St. Denis (1996), kde jsem hned v prvním závodě na této trati zaběhl český rekord 1:02:00. Robo byl v cíli o 6 sekund rychleji. Necelou hodinu jsme běželi spolu a odběhl mi až v posledních dvou kilometrech. Téměř celý závod mě vedl a zdůrazňoval, ať běžím s ním. Držel jsem se ho jako klíště a musím se přiznat, že to pro mě byla skvělá škola. Robo mi ukázal, jak běžet racionálně. Pokud bych neběžel s ním, pravděpodobně bych závod přepálil a do cíle doběhl o dvě minuty pomaleji. Mám v sobě jedinou, řekněme, životní hořkost, že se mi s ním nepodařilo absolvovat maraton New Yorku, kam jsem měl možnost odjet po půlmaratonském MS v Košicích.
Moc rád bych zavzpomínal ještě na několik dalších společných startů. Na Mattoni Grand Prix v roce 1997, odkud mám doma nádhernou vzpomínkovou fotku s Mirem, Robem a Paulem Tergatem, a nádherný byl i náš poslední společný Ekiden v Čibě v sestavě Štefko – Pešava – Vanko – Kučera – Kunčický a náhradník Novotný. Letěli jsme přes Rusko, přespávali v divoké Moskvě, ale díky skvělé partě měla tahle výprava nádhernou atmosféru.
A co legendární závod na ME v Helsinkách, kde jsi obsadil 7. místo (28:10.73) a Robo doběhl čtvrtý (28:08.02)?
Tam jsem dostal od Roba po doběhu vynadáno: „Pešku, kdybys tolik nebláznil, mohl jsem získat medaili.“ Mám ten závod natočený na videu a znám ho zpaměti. Běželo se stylem nahoru dolů. Střídaly se čtvrtky za 64 – 68 – 70 – 62. Na čele se proháněli Franke, Panetta, Portugalci, Španělé… Byla to divočina. Nastoupil jsem 900 metrů před cílem a Robo neskutečně zaspal. Vytvořila se mezi námi 20metrová mezera, kterou sice postupně dotáhl, ale pak mu ve finiši chyběly setinky na třetího Frankeho. Můj nástup jsme s trenérem nepřipravovali. Byl to náhlý impuls mysli, neboť se opět zpomalilo. A to mě příliš nebavilo. Impuls, to je to správné slovo vystihující moji povahu.
Podobně to měl i Miro Vanko, který předvedl podobný nástup ve finále pětky na ME v Budapešti a doběhl na 8. místě. Já se v Helsinkách cítil dobře, na nic jsem nečekal a vyrazil jsem. Jsem rád, že jsem pro závod něco udělal a že jsem pouze pasivně nečekal, jak budu drtivě poražený ve finiši. Měl jsem dostatečně natrénováno, ale s trenérem jsme očekávali spíše výkon kolem 28:20 (2:50/km). Čas o 10 sekund rychlejší, navíc v tak divokém závodě, mě mile překvapil. Možná i proto, že jsem dostal od Roba o tři měsíce dříve na ligové desítce jedno kolo (400 m). Jenže to jsem byl klasicky drbohlavovsky–pešavovsky zadřený a neskutečně se vytrápil. Po tomto závodě jsme museli v tréninku zvolnit. Odjeli jsme s trenérem na soustředění do Krkonoš, kde jsme se vrátili k lehké obecné přípravě (turistika, klusání). Díky tomu jsem se z krize postupně dostal a na ME byl již ve formě.
I když máš v soubojích s Robem negativní bilanci, přesto se ti ho podařilo několikrát porazit…
Poprvé jsem se tak stalo v roce 1992 na pětce na posledním mistrovství Československa v Nitře. Cítil jsem se dobře, Robovi s Mirem nastoupil kilometr před cílem, a to rozhodlo. Robo měl však za sebou desítku z předchozího dne.
On sám určitě nejhůře nesl svůj neúspěch na půlmaratonském MS v Košicích, kde jsme oba běželi do 10. kilometru společně s Baldinim. Poté nás Ital setřásl a na 15. kilometru odpadl pro žaludeční bolesti Róbert. Bylo to pro něj obrovské zklamání, protože se chtěl doma předvést.
Nad Robem jsem zvítězil i při mém českém rekordu na desítce na Odložilovi. Celý závod jsme se vezli a pohybovali se nedaleko od sebe. I když jsme měli odlišnou techniku běhu, běhalo se mi za ním dobře. Opět je nutno podotknout, že běžel několik týdnů před Odložilem Londýnský maraton.
Před Robem jsem doběhl i na pětce v Aténách (13:25.80), kde nám dělal až do trojky vodiče Miro Vanko. Tohoto výkonu si nesmírně cením. Běželo se v neskutečném vedru (37stupňů Celsia ve stínu), které mi podobně jako Robovi nikdy nevyhovovalo. Polovina dráhy byla ve stínu, druhá na sluníčku. Věřím, že pokud by bylo pro mě ideálních 18–20stupňů Celsia, dosáhl bych času okolo 13:15. Teploty přes 25 stupňů Celsia, to byla moje smrt. To byl i případ mého startu na Evropském poháru v Římě v roce 1993, kde jsem si sice výrazně zlepšil osobák na 13:35.28, ale neskutečně se vytrápil. Z povedených závodů vzpomínám moc rád na berlínský Ekiden v roce 1992, kde jsme v sestavě Pipa – Pešava – Kunčický – Nechanický a Štefko dosáhli nejlepšího československého času 2:02:41.
Robo byl i excelentním krosařem. Běh v terénu mu při jeho úsporné technice pravděpodobně velmi vyhovoval.
Dodnes je pro mě nepochopitelné, jak dokázal před některými závody naakumulovat energii a pak běžet jako vzteklý. O jeho skvělých umístěních na krosových MS všichni dobře víme, ale když jsem ho viděl vydřít medailovou pozici na blátivém krosu světové série v Belfastu, to bylo něco neskutečného.
Moc pěkným závodem bylo armádní MS v krosu v Irsku, kde Robo vyhrál a já doběhl na 2. místě. Celý závod jsme se střídali a utahali zbytek armádního světa. Společně jsme startovali i na krosovém MS v Amorebitě (1993), kde doběhl Robo o několik míst přede mnou.
Robovi jsme říkali pro jeho běžecký styl kačena. Při odrazu v tom trochu seděl, k tomu se kolíbal v ramenou. Na první pohled se zdálo, že běží po patách, jenže když jsme s trenérem Drbohlavem analyzovali jeho techniku, ukázalo se, že sice nedošlapoval klasicky přes špičku, pokládal nohu po svém, ale měl neskutečně rychlý kotník a odraz z podložky.
V krosu jsem ho porazil pouze jednou. V roce 1997 jsme oba absolvovali 3–4 závody světové krosové série (World challenge). Byl jsem zadřený jako šroub, kdežto Robo v pohodě bodoval, a dokonce doběhl třikrát na medailové příčce. To byly fantastické výsledky. Až na jednu výjimku jsem neměl nejmenší šanci ho porazit. Podařilo se mi to až v lucemburském Diekirchu v roce 1996, kam jsem dorazil ve výborné formě ze soustředění v Tatrách a na Jižní Moravě. Doběhl jsem na 4. místě před Baumannem a Robo skončil o příčku za ním. Asi nemá smysl vyjmenovat všechny závody, kde jsme spolu běželi, ale musím uznat, že ve většině našich společných závodech měl převahu on.
Existovala mezi vámi v závodech rivalita?
Z mé strany určitě ne, v tréninku jsme si pomohli a v závodech se chtěli porazit fér způsobem. To nebylo nic výjimečného, podobně jsme to měli i s ostatními soupeři.
Robo s Mirem mi vyprávěli o legendárních tatranských běžeckých zápasech v ledním hokeji. Přidáš svoji trošku do mlýna?
S kluky jsem si zahrál poprvé a naposledy v roce 1999 – to už jsem byl po operaci achilovky. Nejtechničtějším hráčem byl Marcel Matanin, výborně hrál i Vlado Lipovský. Miro Vanko byl tak trochu hokejovým zbojníkem. (smích) A Robo? Ten stál zpočátku na bruslích jako žáček. Neměl stabilitu, klepaly se mu nohy, ale rychle se lepšil. Já patřil mezi běžci k hokejovému průměru, přestože jsem se v dětství proháněl dost často s kamarády po rybníce.
Za soustředění jsme si zahráli celkem čtyřikrát, byla to k běhání další zátěž, což nebylo z metodického hlediska správně, ale nás to těšilo. Na druhou stranu, já byl na velkou zátěž zvyklý už od žákovského věku. Již od 15 let jsme hrávali na sportovce po večerech fotbal nebo basket a často jsme se unavili až k smrti. A to jsme za sebou měli atletické tréninky…
S Robem jsi absolvoval spoustu horských soustředěních. Jezdil jsi raději do Krkonoš, Tater, nebo do amerického Flagstaffu?
Osobně stavím nejvýše Tatry a Krkonoše, ty mi daly pro běhání strašně moc. V Americe jsem se bohužel nedokázal srovnat s časovým posunem. Ve Flagstaffu jsem byl třikrát a pokaždé mě to tam semlelo… Poprvé jsem tam vyrazil na 6 týdnů před olympiádou v Atlantě (20.3.–5. 5. 1996), bez Roba a Mira, s partou Faschingbauer, Šourková, Šuldesová, Soukup atd. Pavel Soukup tam chytl neskutečnou formu (na jaře zaběhl český rekord na 800 m /1:44.87/), ale mě tohle soustředění zlomilo. O rok později jsem do Flagstaffu odjel dokonce dvakrát, v únoru s Robem, Mirem a s našimi budoucími manželkami a na přelomu dubna a května pouze s Robem. V první polovině sezóny jsem na tom byl výkonnostně hodně špatně. Srovnal jsem se až v létě na soustředění v Krkonoších a na podzim pak zaběhl český půlmaratonský rekord (1:01:31). Dodnes nevím, kde jsme udělal chybu, svoji roli pravděpodobně sehrály zbytečně ambiciózní tréninky a špatná zpětná aklimatizace.
Robo s Mirem patří v současnosti ve svých veteránských kategoriích k nejlepším borcům, kdežto ty závodíš jen výjimečně. Na konci vrcholové kariéry jste museli všichni tři řešit zdravotní problémy. Přiblížil bys nám, jak to bylo v tvém případě?
V roce 1998 mě začaly trápit opakované problémy s výrůstkem (bursitidou) na patní kosti, kde se upíná achilovka. Nepomohla bohužel ani operace provedená doktory Čarvašem a Kaniou. Nakonec mi pomohl až jedenapůlroční roční klid a následná poslední operace v Sedlačech u doktora Zahradníka, ale na vrcholové běhání by to již stejně nebylo. Kde hledat hlavní příčiny zranění? Nebyl jsem takovým perfekcionistou jako Robo, k běhání jsem pět let studoval (1990–1995) a musel podstupovat velice náročný denní režim. Brzy ráno jsem vyrážel do školy (Helsinky jsem běžel jako student), k tomu dvoufázově běhal a domů se vracel až pozdě večer. Zpětně cítím, že mi chyběl tolik potřebný klid pro běhání, jaký měl Robo, a regenerace. Všechno se nasčítalo a o pár let později negativně projevilo na mém zdravotním stavu.
Velká část světových vytrvalců dosahuje životní formy až po třicítce. Není ti líto, že jsi musel s vrcholovým běháním skončit tři roky před dosažením této hranice?
Abych řekl pravdu, po ukončení kariéry jsem o tom neměl čas přemýšlet. Nemá smysl vzdychat, kde jsem mohl výkonnostně být, pokud bych zůstal zdravý. Ono je ale tohle všechno relativní záležitostí. Miro dodnes intenzivně závodí, je spokojený, na druhou stranu tolik nevydělává. Já to mám naopak, téměř se nehýbu, z pracovního a finančního hlediska se mám „jako prase v žitě“, ale chybí mi dostatek volného času. Jsem ředitelem firmy Formplast, zaměřující se na výrobu vstřikovacích forem a vstřikování plastů.
Dokázal bys porovnat, co se náročnosti týče, sportovní a pracovní kariéru?
Jde o dva naprosto rozdílné světy. V běhání jsem se soustředil na sebe a náročným fyzickým tréninkem si čistil hlavu, kdežto ve firmě mám na starost spoustu lidí a 12 hodin denně plnou hlavu starostí. Hledám řešení pro druhé.
Běhat v době běžeckého boomu, to by bylo jiné kafíčko…
Je trochu škoda, že jsme si s Robem pro naše běžecké kariéry vybrali špatnou dobu. (úsměv) V 90. letech minulého století se o běhání příliš velké množství lidí nezajímalo, ale pokud bychom běhali o 20 let později, byli bychom výborně placenými běžeckými hvězdami. Ať už RunCzechem, některým z běžeckých týmů, nebo sportovními firmami.
Běhání je dnes daleko větším byznysem než v naší době a živí se jím neskutečné množství lidí. Jenže pokud bychom se narodili o 20 let později, nejsem si jistý, zdali bychom byli těmi kluky z ulice, pro jejichž pozdější výkonnost mělo ohromný význam, že byli po škole neustále venku, v pohybu. Dnešní děti jsou v tomto směru bohužel jiné, téměř všechny sedí u mobilů nebo počítačů a pohyb jim moc neříká.
Udržuješ s bývalými sparingpartnery kontakt?
Vidíme se maximálně jednou za rok dva, z čehož mám trochu výčitky. Naše cesty se bohužel rozdělily, každý máme své zaměstnání, navíc od sebe bydlíme dost daleko… Jenže všichni tři moc dobře víme, jak rádi bychom zavzpomínali.
Volného času nemáš nazbyt, najdeš si v něm skulinku pro pohyb?
Cítím, že pohyb k životu potřebuji, a pokud mi to zdravotní stav dovolí, zajdu si dvakrát týdně (v tempu 5:00/km) na hodinku zaklusat. V létě vyrážím na kolo, v zimě na běžky nebo si zahraji s kolegy z práce hokej či florbal.
Předloni jsem si zaběhl 10kilometrový úsek ve hvězdné štafetě při Pražském maratonu. Startovali jsme v sestavě Štefko – Pešava – Uvizl – Kamínková… Závodu předcházel pravidelný dvouměsíční trénink, po němž jsem absolvoval svůj desetikilometrový úsek v tempu 3:40/km a s výkonem byl maximálně spokojen. Kromě štafety jsem za poslední léta absolvoval několik závodů bez pravidelného tréninku a pokaždé se trápil od startu až do cíle.
Pokud mě paměť neplete, jsi i čilým atletickým organizátorem a trenérem…
Jsem spolupořadatelem tři závodů, Memoriálu Quida Štěpánka (letos proběhne 71. ročník), běhu do vrchu na trati Jablonné–Suchý (kategorie super) a pohodového Mikulášského běhu městem. Při všech závodech zastávám roli startéra. Loni jsem byl ředitelem MČR v přespolním běhu v Dlouhoňovicích. Je příjemné tu a tam vidět partu lidí kolem atletiky. Kromě organizátorské činnosti jsem i kondičním trenérem místních florbalistek. Jsem na ně dost tvrdý, myslím, že mě „milují“.
Jan Pešava odešel z české běžecké scény před 20 lety, ale zdá se, že se v podobě jeho syna vynořil jeho nástupce stejného jména. Před čtyřmi lety jsi hovořil o tom, že pravděpodobně běhat nebude, ale všechno je jinak… Třetí místo na krosové republice je skvělým počinem atletické kariéry. Jak se ti ho podařilo pro běhání zlomit?
Největší motivací pro syna byl fakt, že se loňská krosová republika konala v místě našeho bydliště. Jednoho dne za mnou přišel s nápadem, že by se na tento závod rád připravil. S bráchou i tátou jsme mu řekli, že pokud s běháním opravdu začne, stane se do půl roku mistrem republiky. Bronzovou medaili dokázal získat po tříměsíčním tréninku pod mým vedením, ale musel jsem s ním být téměř na každém tréninku, což pro mě bylo časově ohromně náročné. Občas jsem si s ním zaklusal, nebo mu odtáhl část tréninků (např. čtvrtky při dvoukilometrových úsecích) a při jednom z nich jsem si natáhl úpon pod kolenem. Ono ale ještě není ani po tomto úspěchu vyhráno. Syn trénuje sám, což je v jeho věku psychicky velmi obtížné, přestože má neskutečný běžecký potenciál.
Společně s manželkou jsme mu dali výborný všestranný pohybový základ: jezdili jsme s ním na běžkách, na kole a věnovali se turistice. Před běháním se dokonce věnoval u nás v Jablonném hokejbalu a florbalu, a to nejenom rekreačně. Loni vyhrál mistrovský titul v hokejbalu. Ke sportování jsme ho nemuseli nikdy nutit, viděl, že se hýbeme i my, tudíž vnímal pohyb jako přirozenost a samozřejmost. Určitě musím zmínit i nemalý talent dcery, která aktuálně válí florbal za Jablonné a je ve výběru reprezentačních záloh do 16 let.
Jak by dopadlo běžecké porovnání dvou 17letých Janů Pešavů?
Já na tom byl v jeho věku výkonnostně mnohem lépe, ale to jen proto, že jsem s běháním začal o pár let dříve. V 16 letech jsem zaběhl trojku za 8:49.83, o rok později za 8:19 a v 18 letech jsem dosáhl času 8:07.25. Jsem však toho názoru, že pokud by se syn věnoval běhání od stejného věku jako já, byl by na tom lépe on. Je lepším běžeckým somatotypem. I když je stejně vysoký jako já, má delší nohy, tudíž i delší páky. O jeho ohromném talentu jsme utvrdili před loňskými Vánocemi u Aleše Tvrzníka, kde jsme si nechali stanovit anaerobní práh (ANP). Při 4 mmolech/l dosáhl rychlosti 3:16/km, což odpovídá mým hodnotám naměřeným ve stejném věku, jenže se speciálním tréninkem…
Na závěr bych se rád vrátil k tématu, kvůli kterému jsem byl osloven. Těžko po těch letech nacházím ta správná slova, ale pro mě je Robo člověkem, který dosáhl jako běžec ohromných výsledků, a věřím, že všechno, co jsme spolu prožili, nás posouvalo dál nejenom po sportovní, ale i po lidské stránce. Jsem neskutečně vděčný, že jsem měl tu možnost být jeho parťákem a kamarádem (a to jsem snad pořád).
Runholic.net 