ZUZANA KOCUMOVÁ – Jizerská královna (2. díl): Na překážkových bězích mám moc ráda, že jsou o mojí vlastní zodpovědnosti a rozhodování

V první části seriálu vám server RUNHOLIC.NET přiblížil Zuzanin vztah ke sportu a její lyžařskou kariéru. Dnes pokračuje rozhovor dalšími tématy.

„VYTRVALOST A ZAMĚŘENÍ NA CÍL POUŽÍVÁM I V POLITICE“

Jak těžké je pro tebe čelit mediálnímu zájmu: často jsi vystavena přísnému drobnohledu svých profesních kroků a názorů, které se snažíš prosadit? Respektive jak se ti daří vypořádat se s případnou neoprávněnou kritikou, křivdou, aby se nepromítala do těch vzácných chvil, kdy se můžeš věnovat tomu, co tě naplňuje a těší? Vzpomínám si v této souvislosti na jednu předvolební debatu v České televizi, kde si někteří páni nebrali žádné servítky. Nerespektovali, že se vedle nich nachází dáma a evidentně tě vnímali jen jako politického konkurenta…

Jsem toho názoru, že jak se člověk chová, je jen jeho vizitka. V politice se navíc nesetkáváte jen s lidmi, s nimiž byste zašli na kávu. Spíš naopak. Politiku beru tak trochu jako desátek, že se v jiných oblastech života mám dobře. Život mi dal plno krásných chvil, a tedy cítím potřebu to nějakým způsobem vracet.

Mám pocit, že pokud to v politice myslíte vážně a upřímně, což je dnes bohužel tak trochu zprofanované slovo, jinak řečeno – neangažujete se v tomto prostředí jen kvůli splnění vlastních cílů, pak je možné realizovat plno užitečných věcí. Samozřejmě lidé budou kritizovat všechno.

Když se budete živit jenom politikou, budou vás podezírat z toho, že jste si na tom udělali byznys. Když se budete živit i něčím jiným, v mém případě vrcholovým sportem, budou vás kritizovat za to, že politice nedáváte všechno, že si klidně jezdíte na lyžích po horách… Vnímám to jako běžnou součást života a bojů, které v politice probíhají. Zamrzí mě spíš, když se taková kritika neozývá jako součást věcné debaty, ale pouze se záměrem ublížit. Argument „Vy jste jenom lyžařka, tak co se do toho pletete!?“ je z mého pohledu ubohý.

Jsou to ale slova, která fungují tzv. na první signální a mnozí lidé na ně zkrátka dobře slyší. Ti, kteří mě neznají a jsou svým způsobem z jiného světa než já, tam to tolik neřeším. Když tomu uvěří někdo, u koho bych to nečekala, tehdy mě to zamrzí. Na druhou stranu toto je můj život a svědomí mám čisté. Snažím se vše dělat zodpovědně, jak jen to jde. Kritici se zkrátka najdou vždy.

Je z tvého pohledu možné nalézt nějaké podobnosti mezi sportem a politikou, případně které vlastnosti se v ní dají uplatnit?

Velmi často se říká, že kdo je sportovec, hraje fair a bude tak hrát vždycky. Ale ona to není vůbec pravda. I ve sportu jsou lidé dobří a špatní, tak jako ve všech jiných oblastech. Ve sportu je plno lidí, kteří budou hrát za každých okolností čestně, i kdyby je to stálo možné lepší umístění. Ovšem stejně tak i zde se najdou jedinci, kteří použijí jakýchkoliv prostředků, aby se dostali na špici. Nepoužila bych tedy úplně na sto procent rovnítko mezi slovem sportovec a čestnost. I když sama se snažím hrát čestně jak ve sportu, tak i v politice. Určitě se i tady dá uplatnit vytrvalost, zaměření na cíl, to, že jsi schopný stanovit si priority a směřovat k nim své kroky.

Dá se s nadsázkou říct, že v politice existuje něco jako tvůj servisní tým?

To úplně ne. Na to jsme moc malé uskupení. Je pravdou, že ho nemám ani v závodech s názvem Spartan race. V běžeckém lyžování se člověk bez podpory lidí v zázemí, kteří mu například připravují lyže, neobejde. V tomto jsou právě překážkové běhy skvělé. Jsem tam sama za sebe, svým pánem a s mým častým „neplánováním“. Jak se říká – „Nejvíce pánaboha rozesmějeme, pokud mu sdělíme své plány“, to u mě naprosto platí. Na překážkových bězích mám moc ráda to, že jsou o mojí vlastní zodpovědnosti a rozhodování.

V politice působím v menší regionální straně, která se sice dostala do zastupitelstva, ale nemáme prostředky, abychom si zaplatili nějaký sekretariát. Takže jak ve sportu, tak i politice nyní platí pořekadlo: „Co si uděláme, to máme.“ Na druhou stranu za to neseme přímou zodpovědnost, což taky není špatné.

LÉČIVÁ SÍLA SPORTU

Žijeme v turbulentní, dynamické době. Člověk je nucený zvládat stále vetší penzum. Co bys ze svého pohledu doporučila lidem, kteří se těžko srovnávají s tímto všeobecným fenoménem a mnohdy zkratkovitě volí jako „defenzívní řešení“ antidepresiva? Myslíš si, že je možné aerobní sporty vnímat jako vhodnou alternativu těchto medikamentů?

Ono záleží na konkrétní situaci. Existují diagnózy, jako jsou endogenní deprese, kde se s tím dá těžko něco dělat. Mám kamaráda, který naprosto vědomě říká: „Vím, že buď budu brát antidepresiva, nebo si půjdu na tři až pět hodin zajezdit na kole.“ On skutečně jezdil až extrémní vzdálenosti. Dá se ale říct, že mu to fungovalo jako náhražka syntetických látek, které dokáží tyto stavy zlepšit. Nedá se to paušalizovat, nicméně knih o duševní hygieně, jak by se měl člověk chovat, dodržovat určitou rovnováhu v životě, do které neodmyslitelně patří fyzická aktivita, je spousta.

Jsem moc ráda, že jsem měla odmalička sport jako úplně přirozenou součást života. Tak to v naší rodině fungovalo. Musím říct, že i mně se často nechce vyrazit sportovat, ale vím, jaká odměna následuje potom, nebo už i během tréninku. Tudíž většinou tu počáteční nechuť překonám a během prvních deseti minut vím, že to bylo správné rozhodnutí. Ale jsem si vědoma, že u člověka, který už tak obtížně hledá energii k čemukoliv, pro něj to odhodlání musí být moc těžké.

V současné době vzniká plno běžeckých tréninkových skupinek. Skýtají nejen možnost společného pohybu, ale funguje v nich i sociální kontakt nezatížený tím, že musíme řešit nějaké problémy, například pracovní. Potkáváme se v nich v rámci činnosti, která nás baví, což je naprosto skvělá věc. Myslím si, že k tomu přispívají i překážkové běhy, které rozšířily vytrvalostní a aerobní sporty mezi lidi, kteří se jim v takové míře nevěnovali. Když vidím, jak rostou tréninkové skupiny po celé České republice, jak velké pokroky ti lidé dělají, vnímám to jako velké plus. A je úplně jedno, že si ze závodů pořizují zabahněná selfíčka. Klidně ať to dělají, hlavně když jsou při tom šťastní.

VIRTUÁLNÍ REALITA VERSUS REÁLNÉ ZÁŽITKY

Vnímáš v tomto kontextu vliv sociálních sítí pozitivně?

Je to jako se vším, jde o tu míru času a pozornosti, kterou jim věnujeme.

Jak se říká, „dobrý sluha, ale zlý pán“?

Přesně tak. V tomto směru je to stejné. Když nás budou motivovat něčí fotky, jak se tzv. dokopat k nějaké aktivitě a že se přes sociální sítě s někým zkontaktujeme, to je skvělá věc. Rozhodně by to nemělo zůstat v té rovině , že budeme žít ve virtuální realitě. Ale můžeme ji v rozumné míře propojit s realitou.

Naše generace byla v dětství těchto lákadel ušetřena. Ani normální telefon, pevná linka nebyla ve všech domácnostech samozřejmostí. Nerozptylovalo nás takové množství podnětů a bylo pro nás možná přirozenější koncentrovat pozornost jedním směrem. Dnešní děti možná žijí ve větším materiálním blahobytu, přesto si myslím, že jim není co závidět…

Já se toho tak trochu děsím. Cítím, když jsem někde na dovolené, kde není signál, nebo kde se odpojím od těchto virtuálních „udělátek“, jak se začínám zklidňovat. Člověk přestane mít hrozně vysoko nastavenou laťku. Je a není zajímavé, kolik podnětů musíme v jednom momentu dostávat, abychom se cítili naplnění. Existuje naprosto enormní množství prožitků, které nám reálný život nemůže poskytovat.

Pokud půjdete do kina, kde budete mít k dispozici dokonalý zvuk a 3D efekty, všechny romantické scény budou podbarvené emotivní hudbou, zpomalenými záběry a na všechny dramatické scény budete dopředu připravováni dramatickou hudbou s nějakými prostřihy, v reálném životě se vám tyto události rozprostřou do 24 hodin a žádná hudba vám tam hrát nebude, natož zpomalené záběry, tak najednou můžete mít pocit, že život nestojí za nic. A že ti hrdinové a jiní lidé jsou na tom daleko líp.

Na facebooku vidíme jen šťastné fotky, šťastné chvíle těch lidí. Málokdo si bude chtít zvěčňovat a připomínat momenty, kdy mu není dobře. Toto vnímám jako vskutku velké nebezpečí. Vnímám to i sama na sobě, ale naštěstí se od toho dokážu oddělit. Ke mně se tato virtuální realita dostala prostřednictvím e-mailu v roce 1998, kdy jsem závodila na olympiádě v Naganu, to mi bylo osmnáct.

A tyto facebooky a další věci fungují jak dlouho? Osm let, maximálně deset? Takže ještě vím, k čemu se vracet. Pro děti, které toto mají naservírované odmalička, to může být do budoucna jeden z největších problémů, který se bude muset nějak řešit. Problém virtuálních realit je ten, že dostáváte odměny, silné příběhy a podněty bez jakéhokoliv úsilí, a to je velké nebezpečí.

V reálném světě to funguje jinak. Jak jsme se bavili na začátku, když chceš mít dobrý pocit po závodě, tak se prostě protrápíš, buďto x minut nebo x hodin a potom si několik hodin zažíváš pocit, který je zkrátka úžasný. Ale proč by to ty děti dělaly, když je to nikdo nenaučil? Pokud chtějí mít rodiče klid, tak jim jen do rukou dají tablet. Ony tam mají zdánlivě všechno, zábavu, slzy, smích, spoustu emocí, bez jakéhokoliv vlastního úsilí. Moderní technologie tu nejsou tak dlouho, a přitom se již jedná o jedny z nejběžnějších a nejrozšířenějších závislostí.

BĚH TVOŘÍ V ZÁVODECH SPARTAN RACE 80 % VÝSLEDKU

Znalcům překážkových běhů nemohly uniknout tvé velké úspěchy, včetně tří titulů mistryně světa (2015, 2016, 2018) ve stále populárnějším Spartan race. Tyto závody vyžadují velkou všestrannost, sílu, vytrvalost a šikovnost. Co považuješ za svou hlavní doménu? A jak důležitou roli na cestě k úspěchu hraje výborný běžecký výkon?

První dva tituly jsou ze známé destinace u Lake Tahoe. Třetí titul je přímo ze Sparty (tzv. Trifecta), kde šlo o kombinaci tří závodů (krátká, střední a dlouhá distance). Odpověď na poslední část otázky zní: obrovskou. Řekla bych, že úplně zásadní. I když budete geniální na všech ostatních překážkách a nebudete dobře běhat, tak v současné době a při současné konkurenci se už neprosadíte. Běh tvoří přibližně 80 % výsledku.

V závodech Spartan race i nadále čerpám ze své lyžařské minulosti i současnosti. Zaprvé každý lyžař přes léto běhá, zadruhé není asi sport, kromě veslování, který by víc rozvíjel oběhový a dýchací systém. Navíc používáte celé své tělo, nejenom nohy jako běžci.

Kdyby ještě před pár lety přišel nejlepší běžec z Čech na překážkové závody, neříkám rovnou světové úrovně, ale třeba u nás, skoro určitě by se dostal na stupně vítězů. V současné době si už troufám říct, že by tomu tak nebylo. Ti lidé, kteří jsou ve špičce, jsou skvělí běžci, ale disponují také silou rukou, nejen nohou. Když máte nést dvacet, třicet kilogramů, tak zde už naštěstí není výhodou, jako to bývá u běhu, že vážíte čtyřicet, pětačtyřicet kilo. V tomhle případě už musíte nějakou sílu mít. Hodně čerpám ze skvělé lyžařské minulosti, plus té šikovnosti, určité hravosti, kterou v sobě mám a myslím, že mě asi neopustí do konce života. (smích)

Myslíš, že se dá Spartan race přirovnat třeba k modernímu pětiboji nebo atletickému desetiboji?

Řekla bych, že trochu ano. Naštěstí pro mě v dlouhých závodech (= beast) není až tak důležitá dynamická složka, protože nejsem úplně sprinter. A kdyby součástí bylo, za kolik uběhnu třeba 100 metrů, tak nebudu patřit k nejlepším.

Všiml jsem si tvých osobních běžeckých rekordů, pod 38 minut desítka, půlmaraton pod 1:28. To jsou velmi dobré výkony vyžadující nespornou trénovanost. Což vlastně potvrzuje tvá slova, že v překážkových závodech nelze bez kvalitního běhu uspět.

Jak jsem již říkala, ještě tři až pět let zpět to možná šlo, nyní už ne. Všechny ženy a muži, kteří se umisťují na předních příčkách, jsou výborní běžci. Ideálním příkladem je Jonathan Albon, který vyhrál celou extrémní sérii skyrunningu. V popředí jsou tedy samí vynikající běžci, kteří umí přidat tu silovou část. Já navíc nejsem moc dobrý běžec po rovinách, ale jak přijde těžký terén a hlavně seběhy, jako když mě „odbrzdí“. (úsměv)

Napadá mě otázka, zda jsi nezkoušela běžeckou disciplínu „vertikální kilometr“?

Vertikální kilometr ne, protože jsem, jak jsem říkala, nejlepší v sebězích. Jedině že by se běželo seshora dolů, to by mi fakt sedělo. (smích)

„MILUJU SEBĚHY“

Na mistrovství světa v běhu do vrchu, kde jsi získala v juniorech bronzovou medaili, jsi těžila hlavně z lyžařské přípravy?

To bylo profilem tzv. nahoru dolů a bylo to z lyžařské přípravy. Pravdou je, že nějaké předpoklady a techniku běhu jsem měla danou. Seběhy miluju. Je to také o nějaké šikovnosti, propriorecepci a okamžitém přenosu toho, co vidíte. Jak říká můj známý cyklista, „skenujete“ terén před sebou. Nemáte čas přemýšlet stylem: „Tady vpravo je kámen, tady je šiška, musím stoupnout kousek vedle…“

Vše se děje v rychlosti, takříkajíc automaticky. Mozek vše musí bezprostředně přijímat a nohy pak jdou na místo kam mají. Toto mi bylo díkybohu dáno. Běžela jsem i několik skyrunningových závodů v těžkých technických podmínkách a při sebězích byla schopna téměř vymazat ztrátu, kterou jsem eventuálně nabrala ve výbězích. V jednom závodě jsem na 10 km dlouhém seběhu dosáhla třetího času napříč celým startovním polem (muži i ženy).

Běžecká zranění se ti při tak náročné technice vyhýbají, nebo se přece jen občas nějaké objeví?

Vloni mě trochu zlobila lýtka a achilovky. Zjistila jsem díky tomu, že nemůžu běhat v minimalistických botách s tzv. nulovým dropem. Pro mě musí mít 4 milimetry a více. Byla to velká móda. Jsou lidi, kteří to zvládají, ale nejsem zdaleka jediná, kdo zjistil, že mu to nesedí. Přešla jsem ke klasičtějším botám, stále však potřebuji dobře cítit, po čem běžím. Proto mám oblíbenou značku INOV-8. Při výběru bot dávám na pocity, vlastní intuici. Boty by si měl každý najit hlavně podle svého citu.

Zkoušela jsem sice i jiné značky, ale potřebuji dobrý grip, čímž se ten výběr dost zužuje. Neumím si představit, že bych neměla dobrý kontakt s podložkou. To vám dává ten cit v sebězích, respektive když vnímáte, kam vám přistane na chodidle hrana kamene. Tělo zareaguje tak, že vám stabilizuje celou nohu od chodidla až vlastně po špičku hlavy. Hluboký stabilizační systém na sebe navazuje. Eliminuje se tím zranění, úrazy. Ve chvíli, kdyby podrážka byla odtlumená jako balon, tak přicházíte o důležitou část své vnitřní výbavy.

V příliš odpružených botách jsem někdy dokázala spadnout i několikrát za výběh. Možná takhle nějak se musí cítit kůň, když ho okovají. Nějaké bolístky jsou i nyní, jednou se objeví a pak zase odezní. Pravdou je, že od loňského května mě trápí zranění a vlastně ani nevím, o co jde. Někdo říká, že je to tzv. hruškovitý sval, který tlačí na sedací nerv, respektive oblast mezi hýždí a stehnem, což je opravdu nepříjemné.

Loni v létě jsem měla chuť trénovat rychlost, ale to mi zraněná noha nedovolila. A je tomu tak dodnes. Jakmile odběhnu závod, tři dny to hodně bolí, pak se to nějak zklidní. Na distancích od pěti, deseti kilometrů se s tím dá závodit, ale rychlé úseky (100, 200 metrů) nepřipadají prakticky v úvahu. Kdoví, třeba mě to chrání před přetrénováním.

LIDOVÉ SADY, JIZERKY A DOLOMITY

Dáváš přednost běhaní v přírodě před zpevněným povrchem silnic, chodníků nebo cyklostezek? Které lokality jsou tvou srdeční záležitosti?

Prakticky hned za domem mám Lidové sady, které jsou na běhání úžasné. Cestičky nahoru dolů, všechno, co si člověk může přát, navíc to nejsou ty „dálnice“. I přímo na kraji Liberce jsou krásné terény. S Jizerkami je to už trochu složitější. Jsou zde místy po kůrovcové kalamitě až příliš široké cesty a je obtížnější nalézt ty mé oblíbené cestičky. Jinak samozřejmě Alpy, protože jak říkám, čím hůře pod nohami, tím líp. Takže pro mě nejlepší terén na běhání je ten, kde už se prakticky běžet nedá. (smích)

Kdybys měla v Alpách zmínit nějakou destinaci, kam jste třeba jezdili na soustředí a která ti nejvíce přirostla k srdci, která by to byla?

Asi vždy budu nejraději vzpomínat na Saiser Alm, což je místo ležící na hranici italsko-rakouských Dolomit. Celá oblast leží ve výšce 2000 metrů nad mořem a je obklopena prstencem hor s vrcholky vysokými bezmála 3000 metrů. Najdete tam nádherná místa na běhání, na výlety, ferraty. Italské Dolomity jsou jednoduše nádherné. Předloni jsme měli mistrovství Evropy ve Spartan race v Andoře, tam se vrátit jen na běhání by bylo nádherné. Místní cesty nejsou až tak horolezecké, jsou to spíše úzké těžké cestičky. Vysoké hory zkrátka oplývají něčím navíc.

(pokračování)