ZUZANA KOCUMOVÁ – Jizerská královna (1. díl: Sportovní vyznání a kariéra v bílé stopě)

Milujete-li přírodu, krajina Jizerských hor se vám snadno vryje do srdce. Snoubí se v ní syrová drsnost severu s meditativní poetičností. Otevřené pláně s  typicky nízkou vegetací vrcholových partií připomínají severskou tundru. K vidění jsou zde vzácné mokřady, potůčky, v nichž se dodnes vyskytují drahokamy.

zUZKA PLÁŇ ZAOSTŘENO

Jizerské hory pohledem Zuzany Kocumové

 

Poutníkovo oko i srdce přitahují působivé skalní útvary, odkud máte možnost kochat se výhledy do dalekého okolí. Cestování se často pojí s dobrodružstvím, očekáváním i úžasem nad krásou nově objevených míst. Jizerské hory vás v tomto směru rozhodně nezklamou, ačkoliv jsou na jejich tváři ještě patrné stopy necitlivého zacházení z „předlistopadových pořádků“.

Je třeba vyzdvihnout výrazný přínos celé této oblasti do pokladnice úspěchů českého, potažmo československého sportu. Na úpatí Ještědu a v okolí řeky Nisy se i dnes rodí plno nadějných sportovních talentů.

Je mi ctí, že pozvání k následujícímu rozhovoru pro web RUNHOLIC.net přijala zdejší rodačka, vynikající sportovkyně, olympionička (Nagano 1998), juniorská mistryně světa v běžeckém lyžování (1999) a trojnásobná mistryně světa v populárním překážkovém běhu Spartan race (2015, 2016, 2018)  Zuzana Kocumová. Inspirována vzorem svých rodičů se od útlého dětství věnuje běžeckému lyžování, ale i mnoha dalším sportům, které zařazuje do přípravy pro překážková zápolení ve Spartan race. 

Rozhovor se uskutečnil v krajské vědecké knihovně, městě pod Ještědem, na který se ten den snášely sněhové vločky. Tak jak to má každá lyžařská duše ráda. Platnost tohoto výroku dokresluje fakt, že se Zuzka pár desítek minut před rozhovorem vrátila z lyží. Na první dojem vás zaujme svou bezprostředností, skromností, vytříbenými komunikačními dovednostmi, kterým nechybí precizní timing a v přeneseném slova smyslu „cit pro sníh“.

POHYB KAŽDODENNÍ SOUČÁSTÍ ŽIVOTA

Veřejnosti a sportovním fanouškům jsi známa jako všestranná sportovkyně s mnoha mezinárodními úspěchy a také jako komunální politička. Kým se však cítíš být ve svém soukromém životě, ve chvílích volna, kdy máš čas sama pro sebe?

Jsem především člověk, který miluje přírodu a pohyb. Slovíčko pohyb používám mnohem častěji než sport, protože to mi přijde už příliš zaměřené na výkony a systémy, které vše směřují k jednomu cíli. Pohyb je pro mě každodenní součástí života, způsobem, jak se dostávat na nádherná místa nejen jako pasivní divák. Samozřejmě jsem také partnerka, tanečnice, někdy lenoch (smích), zkrátka úplně normální člověk. Ale aby pro mě byl den naplněný a abych byla šťastná, potřebuji pohyb v přírodě.

Někdy se zamýšlím nad tím, že sport má potenciál transformovat naši duši a způsob, jakým nahlížíme na život, respektive na svět. Věříš v něco, jako je „sportovní duše“?

Zuzka 1 zaostřenoMožná začnu malinko zeširoka. Oba moji rodiče sportovali, maminka již bohužel nežije, ale sport ji provázel po celý život, táta sportuje dodnes. Byla jsem asi soutěživější, ctižádostivější než ostatní a měla přebytek energie, kterou jsem potřebovala nějak ventilovat. Sport a pohyb je z tohoto pohledu ideální způsob. Mám starší sestru, která dostala do vínku možná větší talent než já, ale trochu postrádá tu sportovní duši, na kterou ses ptal. Přestože byla na několika mistrovstvích světa v běhu do vrchu, ze sportu relativně brzo vyklouzla.

Pro mě je pohyb základ, sport a závodění pomyslná třešnička na dortu. Myslím, že toto se mnou zůstane do smrti. Zážitky, které prožívám ve vysokých intenzitách, ve chvílích, kdy tzv. mozek vypíná, kdy není dostatek času a prostoru řešit cokoliv jiného než „tady a teď“, jsou pro mě pomyslné špičky života, kdy si naplno uvědomuji jeho přítomnost. Neznamená to ale, že bych si jej uvědomovala jen v těchto chvílích. Zároveň slouží jako kontrast ke chvílím klidu, kdy jedete tichými, osamocenými Jizerkami a nemusíte jet rychle. Mám tyto kontrasty ráda vlastně ve všech oblastech života. Například neužijeme si teplo krbu, pokud předtím nezmrzneme, nedoceníme chuť jídla, pocit sytosti, dokud nepoznáme hlad. Kontrast zmíněného klidu a maximálního úsilí pro mě bude dál velmi lákavý.

Jistě důvěrně znáš ten pocit tzv. po doběhu, po závodním zatížení, kdy se začnou vyplavovat endorfiny. A ten příval pohody, radosti je s tebou prakticky po celý zbytek dne…

Řekla bych, že někdy člověk sportuje hlavně a právě pro tyto pocity. Upřímně řečeno, přestože je v každém sportovci kousek masochisty, tak kdyby tou jedinou odměnou bylo trápení a bolest, kterou zažívá při závodech, tak by to asi nemohl dělat. Před chvílí jsem se vrátila z lyží. Venku padaly vločky zprava doleva, foukal ledový vítr, který studil za krkem. Švihalo to do očí, že je mám červené ještě teď. Nevím, jestli mi je líto, nebo tak trochu závidím lidem, kteří si umí užít pocit štěstí i bez těch zmíněných pocitů nepohody. Ale spíš si myslím, že nevědí, respektive že nezažili, jaké to je prožívat štěstí díky síle protikladů.

ZÁKLADEM ÚSPĚCHU KVALITNĚ PŘIPRAVENÝ ZÁVODNÍK, ALE BEZ DOBŘE PŘIPRAVENÝCH LYŽÍ TO NEJDE

Byla jsi vynikající lyžařkou, můžeš nám přiblížit tvůj nejoblíbenější typ závodů?

V době, kdy jsem ještě lyžovala na vrcholné úrovni, to byl stíhací závod tzv. Gundersenovou metodou. Jeden den se jelo 5 km klasickou technikou a druhý den 10 km volně, bruslením. Mně se vždy jezdily lépe druhé závody bruslením. A po pětce nebyly až tak velké rozestupy. Nebyl to typický závod s hromadným startem, přesto to bylo velmi zajímavé. Člověk jel v kontaktu s jinými závodnicemi, přitom se dalo hezky předjíždět a zazávodit si. Tu druhou část jsem měla velmi ráda.

Ačkoliv je lyžování ryze individuální sport, neobejde se bez podpory mnoha lidí v zákulisí. Ať už servismanů, trenérů nebo nejbližší rodiny. Myslíš, že se dá procentuálně vyčíslit, jakým dílem se na úspěchu vrcholového lyžaře podílí lidé, kteří jsou obrazně řečeno stále připraveni podat ti náhradní hůlku?

Procenty asi ne, protože závodník nemusí mít formu a pak mu nepomůže ani sebelepší servisní tým. Jindy může být naopak skvěle připravený, jenže bez dobré servisní podpory také na špici nebude. Je to taková dokonalá symbióza. Proto si netroufám říct, jaký faktor a kolika procenty se podílí na finálním výsledku. Největší procento samozřejmě představuje dobře fyzicky i takticky připravený závodník. Musí mít také potřebného bojovného ducha. Dá se však zároveň říct, že v lyžování hraje servisní tým extrémně důležitou roli, už tím, že mu například otestuje lyže, vosky, prášky, to v současné době sám závodník nezvládne.

VRCHOLOVÁ PŘÍPRAVA TLAKEM, ZÁVODĚNÍ OSVĚŽENÍM A ZÁBAVOU

V návaznosti na jeden z předchozích dotazů bych se tě chtěl zeptat, co ti pomohlo překonat období, kdy ti v roce 2001 zdravotní problémy imunitního systému znemožnily pokračovat ve skvěle nastartované sportovní kariéře? Co, případně kdo ti pomáhal zvládnout tyto složité momenty?

zuzka lyže 2 zaostřenoSamozřejmě to mělo několik fází. Ono to nepřišlo úplně z čistého nebe. Vrcholový sport, obzvlášť lyžování, je hodně náročný. Jste stále na cestách, nestíháte si doma vytvořit sociální kontakty. Zvlášť když se domů vrátíte jen na pár dní. V první chvíli jsem byla ráda, že nikam nemusím, ale to trvalo jen pár měsíců. Tu pomyslnou stopku jsem dostala před olympiádou v Salt Lake City, kdy moje výkony byly velmi dobré, ale já už jsem cítila, že je něco špatně.

Nemohlo to souviset i s tím, že šlo často o extrémní zátěž v chladných klimatických podmínkách?

To je sice pravda, ale myslím si, že velkou roli hrály fyzické dispozice. Ve vrcholovém sportu, a vidím to i nyní, kdy jsem opět hodně závodila, musíte dodržovat nějaký systém a vše směřovat do budoucnosti. Což jednoduše vede k tomu, že přestanete žít v přítomnosti. Vše, na čem pracujete, směřujete k tomu, aby se něco dělo v budoucnosti. Abyste v „den D“ olympijského závodu měli formu.

Jenže přijde i den, kdy se vám nechce příliš trénovat, ale tréninkový plán je neúprosný. Jindy je tomu naopak, svítí slunce a vy byste nejraději vyrazili na dlouhý kochací výlet po Jizerkách. Jenže máte „volno“, po němž bezprostředně následuje rychlý trénink, abyste pak na závodech dobře zajeli… Velmi často to pak vede k rozporu, že neděláte to, co se vám v tu danou chvíli chce, a z toho, co jste měli vždycky rádi, se stává hlavní stresor. Závisí na tom výplata, jestli se budete mít čím živit, neboť jste profesionální sportovec a prostředky jdou ze sportu.

Jsou na to napojené vaše skoro jediné sociální kontakty, které navíc nemusí být vždycky úplně uspokojivé. Když se sejde pár sportovců v mančaftu na základě výkonnosti, není vždy automatické, že si spolu mají o čem povídat, že si sednou tzv. lidsky. Také tlak od okolí, abyste podávali výkony, aby měly vzestupnou tendenci, je obrovský. Což není přirozené. Každý člověk má lepší a horší rok. Tím pádem z toho, co jste nejvíce milovali, se po nějaké době stane jeden z největších stresorů. Když jste ale sport milovali ze všeho nejvíce a teď je z něj stresor, pak vám nezbývá nic moc dalšího. Pro lidi, kteří jsou citlivější a jsou nastavení trochu jinak, se může vše nahromadit… a pak jednoho dne prasknout. Jako se to stalo třeba v mém případě.

Asi jsi zažila i klasickou čtyřletou předolympijskou přípravu, že?

Před Naganem ne, to mi bylo teprve čtrnáct let. Ono se nedá říct, že by to byl čtyřletý cyklus, protože jsou každý druhý rok mistrovství světa. Jen jeden rok není nějaký vrchol. Ale v momentě, kdy v českém lyžování je málo lidí a někdo začne kvalitně lyžovat, brzy se po něm chce, aby objížděl úplně všechny závody, a to se mi nejeví v mladším věku úplně ideální. Z toho pak pramení tlak, aby byl závodník stále dobrý, aby jezdil závody světového poháru. Když ho pak doma někdo porazí, třeba i proto, že je vyždímaný z neustálého cestování, tak si všichni začnou říkat, že je něco špatně a měl by více trénovat. Takže není to jednoduché. (smích)

Nemyslíš si, že to může v krajním případě vést i k syndromu vyhoření?

Jsem o tom přesvědčená. Když se podíváte do Norska, tam také mladí excelují na juniorském mistrovství světa, ale až když je jim osmnáct, devatenáct. U nás, když se objeví o něco mladší talent, tak se trenéři snaží jeho výkonnost vyhnat okamžitě. Protože v českém lyžování je takových lidí poměrně málo. Mně osobně závodění vždy hodně bavilo (a baví), je to osvěžení a zábava. Člověk prodá to, na čem pracoval.

zuzka lyže 1 zaostřenoVelké množství závodů tu lze nazvat jako „pouťáky“ a pojmout je jako rychlejší trénink. Zároveň se tam uvidím s kamarády, proběhnu si nějaké hezké tratě, které znám. Jenže v lyžování například začnete a naskočíte do Světového poháru, který začíná v listopadu a tu šňůru jedete až do března. Každý víkend budete na svěťáku, kde jedete dva závody po sobě a ještě každý na jiném místě. To znamená, že ve čtvrtek přilétáte, v pátek si otestujete lyže, v sobotu a neděli máte závody. V neděli večer se budete vracet, v pondělí přijedete úplně hotoví domů. Času na trénink bude úplně minimálně.

Jak jsem již říkala, vaše kontakty doma a nějaký běžný život absolutně nestíháte. Pak se nabízí otázka, jak dlouho může člověk tenhle systém vydržet? Možná pár let, ale pak vám zákonitě musí dojít fyzické a psychické síly. Vše je úzce propojené.

Jak vzpomínáš na období, kdy jsi již byla ověnčena velkými úspěchy, jako byl titul juniorské mistryně světa, medaile z evropské mládežnické olympiády, a „náhle“ tě začaly citelně limitovat zdravotní problémy, které se později bohužel ukázaly jako neslučitelné s vrcholovou kariérou lyžařky? Je vůbec možné mít v tu chvíli cosi jako plán B, respektive co bude dál, nebo si člověk dlouho odmítá připustit, že musí, minimálně dočasně, uložit své sportovní sny k ledu?

Jednoznačně to chvíli trvá. Jak jsem již zmínila, máte na sport navázanou svou obživu, kontakty a pocit sebeuplatnění v životě. Ale na druhou stranu, když vás to tzv. vykopne, je vám zdravotně mizerně a řešíte, jak vůbec fungovat, sport je v tu chvíli jenom jakási vzdálená nadstavba. A když se vrátí myšlenky, jak opět sportovat, znamená to, že už je vám docela dost dobře. První měsíce o tom vůbec nepřemýšlíte, protože řešíte úplně jiné, základní věci.

Na jednu stranu vás výkony motivují, protože je hezké se prosazovat ve sportu. Na druhou stranu si pak na sebe pletete bič, posouváte pomyslnou laťku stále výš. Je tu i tlak, respektive očekávání ze strany lyžařského svazu, zaměstnavatele. Zpětně mi to přijde až absurdní, po tolika letech, kdy závodím skoro ve čtyřiceti a v některých parametrech je tělo schopné jít stále nahoru, jakým způsobem bylo tlačeno, aby sportovec trénoval stále víc, aby se stále zlepšoval. A to kolem devatenácti dvaceti let. Dříve bylo holkám pár let po dvacítce podsouváno, že už jsou staré, neperspektivní a ať „jdou raději rodit“.

Myslím si, že celý systém vrcholového sportu sám na sebe vytváří tlak a pak jsou ve stresu vlastně všichni. Jestli znáš projekt Bez frází, najdeš tam moc hezký rozhovor s Evou Vrabcovou Nývltovou. Vypráví, jak zajela páté místo na olympiádě, což by v normálním světě bylo bráno jako velký výsledek a měla by si užívat úspěch, kterému obětovala tolik dřiny. Nikdo jí skoro nepogratuloval a místo toho měla pocit, že selhala.

Na mistrovství světa nemůže vyhrát každý. Bylo by i smutné, kdyby se vrcholných soutěží účastnili jen ti, kteří mají dominantní výkonnost, a tedy ambici vyhrát. Nemám ráda ty škarohlídské řeči na adresu sportovců, například na internetu v diskuzích, od televize, kde je každý mistr světa a ví, jak by se to mělo dělat jinak a líp. Ti sportovci přitom tvrdě trénují dvakrát i třikrát denně, podřizují tomu celý svůj osobní život.

KDYŽ SNĚŽÍ, PADÁ MI BÍLÉ ŠTĚSTÍ“

Někomu zní tvrzení „kde je vůle, tam je cesta“ jako klišé. Ty jsi však nesporným důkazem pravdivosti těchto slov. I když pro tebe muselo byt těžké spolukomentovat v České televizi vrcholné lyžařské akce, na kterých bys jistě ráda sama usilovala o úspěch, zhostila ses toho s velkou bravurou. Mnozí sportovní fanoušci se těší na závody, které doprovázíš svými odbornými postřehy a dokonalými znalostmi. Pomohla ti i tato komentátorská role k restartu sportovní kariéry, byť v jiném sportovním odvětví?

Zuzka 2 zaostřenoK restartování ani ne. Už jsem pak nad tím ani nepřemýšlela. Zjistila jsem, že plánovat nemá smysl a ideální je užívat si každý den, být tady a teď, neřešit co bude další den. Protože to nemůžeme nikdy vědět. Komentování je moc příjemné. Přesto, jak jsem říkala, život profesionálního sportovce, a lyžaře zvlášť, je těžký. Přece jen je to kus mého života. Někdo, když sněží, říká, že „padá bílej sajrajt“, já říkám, že mi padá „bílý štěstí“.

Lyžování mám velmi ráda, ale asi nejtěžší je sedět pasivně u obrazovky, sledovat, jak ostatní závodí a nebýt toho vůbec žádnou součástí. V době, kdy jsem všechny ty lidi a lyžaře znala, měla v hlavě výsledky, statistiky, což mě vždy moc bavilo, tak když to můžete někomu předat, částečně vám to nahrazuje, že nemůžete lidem dělat radost třeba svými výsledky. Když si sednete do komentátorské budky a můžete být součástí závodního dění tímto způsobem, pak vás komentování, jako v mém případě, moc baví.

Neuvažovala jsi o tom, věnovat se naplno a profesionálně komentátorské práci?

Až do té míry nejspíš ne. Byl by to zase hodně kočovný způsob života. A já jsem na Liberci a všem tom krásném okolí závislá. Vždycky přišly nějaké možnosti, a já v tom byla a jsem spokojená.

(pokračování)

Fotografie: archiv Zuzany Kocumové

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s