Potkat na počátku kariéry staršího a zkušenějšího běžce bylo pro Róberta Štefka terno. O dva roky starší Peter Hritz jej zpočátku porážel, ale zároveň mu předával cenné zkušenosti. A co je možná ještě důležitější – stal se jeho výborným kamarádem. Peter to ve všech disciplínách dotáhl do slovenské špičky (osobní rekordy: 800 m – 1:52.32 / 1500 m – 3:48.74 / 5000 m – 14:23.55 / půlmaraton – 1:06:40).
Petře, z našeho dnešního povídání jsem nabyl pocitu, že tě Robovy mezinárodní úspěchy velice těšily. Pojďme se tedy vrátit o více než třicet let zpět, do doby, kdy jste se poprvé potkali.
Stalo se tak v roce 1985 v linkovém autobusu, jímž jsme společně cestovali na Memoriál profesora Drobči do Bánské Bystrice, kde jsme v rámci juniorského mítinku běželi patnáctistovku. Poté, co jsme nastoupili do autobusu, si Robo sedl vedle mě a stejně tak se mnou rozcvičoval na stadionu. Možná si mě vybral proto, že jsem byl o dva roky starším, zkušenějším běžcem. A jak dopadl samotný závod? Vyhrál jsem za 4:08, Robo doběhl za 4:17. Tohoto velice dobrého času dosáhl po několikaměsíčním tréninku, což mě velice zaujalo, a když jsme se vraceli domů, zeptal se mě, kdy si půjdeme společně zatrénovat. Už tehdy bylo znát, že měl o běhání ohromný zájem.
V té době sice bydlel ještě v Popradu, ale hned následující den za mnou přijel na trénink do Nové Lesné. Další půlrok jsme běhali víceméně podle mého tréninkového plánu. Poté jsem Robovi řekl, že odcházím na studia na do Košic, kde budou pro přípravu mnohem lepší podmínky než v Popradě. A on se rozhodl, že půjde se mnou. Už tehdy byl velice cílevědomým člověkem, který nikdy neřešil dilema, zdali bude, nebo nebude běhat. Zaujalo mě, že se snažil každý den udělat další krůček dopředu. Jsem přesvědčený o tom, že již tehdy dobře věděl, že se jednou stane vynikajícím běžcem.
Ohledně tělesné konstituce byl zpočátku dost nenápadný a nevýrazný. Nebyl tak hubený jako v době největší formy – měl silnější nohy, vážil okolo 70 kilogramů (v době vrcholné formy 62–63 kg), ale přesto se zlepšoval mílovými kroky. Když jsem viděl, jak intenzivně atletikou žije, nepochyboval jsem o tom, že to jako běžec dotáhne hodně daleko.
OD PŮLKY PO MARATON
Po přechodu do Košic jste se postupně připravovali u dvou sprintersko-mílařských trenérů. Jaký význam měla tato pětiletá etapa pro Robovu další kariéru?
I když jsme měli pod Tatrami výborné trenéry a poradce, pány Groholu a Rovného, toužili jsme odejít za lepšími podmínkami. S příchodem do Košic musel změnit školu i Robo. Z popradské večerní školy přešel do 2. ročníku střední průmyslové školy strojírenské a hned na počátku studia došlo k jedné milé příhodě. Zavolal si jej třídní učitel, který již věděl, že je Robo velice talentovaným běžcem. Sdělil mu, že je prima, že bude běhat za jejich školu a že doufá, že jednou překoná rekord školy. Robo mu odpověděl, že se bude snažit a pořádně makat, ale to ještě netušil, že rekord školy na osmistovku drží Jozef Plachý (1:45.9, Mexiko 1968). Pro Roba měla tahle příhoda velký význam a stala se pro něho ohromným impulsem k dosažení podobného výsledku. Ve větším kolektivu se držel trochu stranou. Vzpomínám si, že ho škola příliš nebavila, sice ji dokončil, ale nikdy jsme se na toto téma nebavili. I když co se týče školy, i tady jsme si vzájemně vypomáhali. On byl strojařem, takže mi jednou nakreslil převodovku a já mu na oplátku vypočítal matematiku. Mimochodem, Robo chodil do večerní školy s výtečným hokejistou Peterem Bondrou.
Po dobu studií (celkem 5 let) jsme bydleli v pronajatém bytě poblíž stadionu, na Zimní ulici č. 24, jednu dobu dokonce i se skvělým překážkářem Igorem Kováčem, jenž získal na MS v roce 1997 bronzovou medaili v běhu na 110 m překážek. U stolu jsme měli vyvěšenu tabulku s mezičasy po 400 metrových úsecích na tratích 600 m – 800 m – 1000 m – 1500 m – 3 km – 5 km – desítka – půlmaraton – maraton. Robo do ní dost často nahlížel, a když se běžela v roce 1986 na ME ve Stuttgartu desítka, hned jsme si podle mezičasu na 800 m vyhodnotili, že to bude strašně rychlé.
V Košicích jsme nejdříve trénovali u Andreje Lopuchovského (400 a 800 m). Fakt, že se Robo zaměřoval od počátku kariéry až do věku 21 let na půlku a patnáctistovku, byl pro jeho budoucí vytrvaleckou kariéru stěžejní. Dnešní generace potencionálních vytrvalců už tohle asi nezažije, ale my chodili velmi často do tělocvičny, kde jsme se věnovali posilování, startům, obratnosti, kruhovým tréninkům a opičím drahám. Bylo to pro nás ohromně náročné, protože jsme vše absolvovali s vynikajícími čtvrtkaři, za nimiž jsme trochu „plápolali“. Lídrem skupiny byl Ľuboš Jošťák (400 m v roku 1991 46.67). Při některých trénincích jsme absolvovali až 60 startů. Tehdy jsme v tom jako mílaři neviděli moc velký přínos, ocenili jsme to až s odstupem času. Z mého pohledu je podobná průprava důležitá pro každého vytrvalce.
Trenér Lopuchovský byl skvělý, ale já si postupně uvědomoval, že pokud chci běhat dobře patnáctistovku, potřebuji naběhat více objemu. Rozhodl jsem se pro změnu trenéra a Robo se ke mně přidal. Myslím, že to byl dobrý tah. Začali jsme se připravovat u Martina Cibuly, u něhož tehdy trénoval výborný půlkař Paľo Štenko (1:49.00). Naběhali jsme tu o něco vyšší kilometráž, ale stále ji drželi na relativně nízké úrovni – při tak intenzivní zátěži to ostatně ani jinak nešlo. V lednu a v únoru jsme se věnovali jednou týdně maximální rychlosti (tehdy byla v Košicích dokonce ještě i nafukovací hala). Se sprintery jsme běhali sprinterské fartleky, výběhy kopců, schodů a opět za nimi vláli…
Ani to Roba nerozhodilo. Bylo tomu tak i z pohledu funkcionářů v tréninkovém středisku mládeže?
Funkcionáři v tréninkovém středisku mládeže (TSM) o tom přesvědčeni nebyli. Mysleli si, že nemůže se svým běžeckým stylem dosahovat špičkových výkonů a že je příliš pomalý. Považovali jej za neperspektivního běžce… Přitom dělal pokroky i na čtvrtce. Já běhal čtvrtku ve štafetě těsně nad 50 sekund, Robo ji s námi běžel jako dorostenec za 52 sekund. To nebylo vůbec špatné, protože ji o rok dříve v Popradě zaběhl za 56 sekund. Z mého pohledu znamenalo takové zlepšení velký potenciál. Na půlce jsem Roba porážel, ale on dobře věděl, že se jednou stane vytrvalcem. Přesto si myslím, že by ji v době nejlepší vytrvalecké formy zaběhl za 1:51–1:52. Na patnáctistovce se zlepšoval velice rychle, a to bylo dobře, protože věděl, že pokud bude chtít jednou zaběhnout desítku za 29 minut, nemůže se zaseknout na 1500 m na úrovni 4:10.
Vzpomeneš si po více než 30 letech na závody, kde začal Robo vystrkovat vytrvalecké růžky?
V roce 1986, kdy získal dost unikátním způsobem svoji první medaili na mistrovství Slovenska. Dorostenecký závod na 5000 m se konal na hrubé škváře na všesportovním stadionu v Košicích. Brzy po startu mu někdo vyzul tretru, ale on přesto doběhl do cíle, i když poslední 4 kilometry ohromně trpěl. Po doběhu jsme mu ránu na chodidle čistili drátěným kartáčem a on se musel zakousnout do ručníku. Aby to vydžel… I přes Robovo velké utrpení jsme se nakonec při odchodu ze stadionu zasmáli. Když odcházel s berlemi a ofáčovanou nohou, výškař Marián Prezbruchý (OR 218 cm) s úsměvem na tváři připomenul, že se ještě nebyl po závodě vyklusat.
Robo pak v následujících třech týdnech neuběhl ani metr, načež následovalo mistrovství Československa v Ostravě. Tehdy jsme se viděli dennodenně a nikdy nezapomenu, jak mu moje babička dávala na nohu řepíkové masti. Robo se svému zdravotnímu stavu nepoddal, ve vynucené pauze mi často opakoval, že v Ostravě zaběhne dobře, že na to prostě má. Tahal doma expandery, dělal až tisíc břišáků denně. Dva dny před startem si šel zaklusat a proběhl si i pár rovinek. Při závodě si pak vše v hlavě poskládal takovým způsobem, že doběhl v novém osobním rekordu 15:34.6 na 8. místě.
Ve stejném roce pak doběhl na druhém místě v krajském kole Běhu Rudého práva, odkud postupovali do republikového finále první čtyři běžci. V Praze jej dokázal porazit pouze juniorský mistr Evropy na desítce, Němec Jens Karras, a to ještě velice těsně. Pro všechny běžecké odborníky byl tento výsledek obrovským překvapením, protože Roba téměř nikdo neznal. Na základě tohoto výkonu se dostal do košického SVŠ-M. A právě tady se naplno ukázalo, jak mu budou perfektně vyhovovat závody na silnici. Dokázal na ní porazit několik běžců, s nimiž předtím na dráze prohrával. Měl úplně jiný nášlap než ostatní běžci. Nenašlapoval ani přes špičku ani přes patu, ale na celé chodidlo. Každý si přitom myslel, že běhal po patách, ale nebylo tomu tak. Šlo velmi úsporný způsob běhu, při kterém nedělal žádný zbytečný pohyb navíc.
Robo byl již v mládežnických kategoriích nesmírně přemýšlivým a pracovitým běžcem. Určitou dávku talentu jistě měl, ale musel na sobě tvrdě makat. Objevil se na Slovensku ve stejné době někdo s ještě výraznějším vytrvaleckým potenciálem?
V Popradu jsem tehdy potkal Miloše Jakubčiaka, který byl mnohem větším talentem než Robo. V 17 letech zaběhl trojku na dráze za 9 minut, přitom hodně kouřil. V den Běhu RP dokázal vykouřit 20 cigaret a k tomu vypít 10 káviček a velké množství koly. Lýtka měl jako Keňané, byl i podobně hubený, běhal nádherně technicky a byl nadaný i vytrvalostně. Větší běžecký talent jsem na Slovensku nikdy neviděl. Jenže to neměl srovnané v hlavě. Neviděl v běhání takový smysl jako my s Robem a z toho důvodu s běháním v 19 letech skončil. Běhal s námi v Popradě ve stejné tréninkové skupině, a když bylo Robovi 17–18 let, neměl nejmenší šanci Miloše porazit. Na tomto příkladě je perfektně vidět, že i nejtalentovanější běžci musí ohromně makat, aby se prosadili mezi muži. Oproti Milošovi byl Robo ohromně pilným běžcem a myslím, že se mu to později vyplatilo.
GRAND PRIX
Odběhal jsi s Robem spoustu tréninků. Prozradil bys nám pár zajímavostí ze společné přípravy?
Na trénincích jsme si dokázali perfektně vyhovět; při všech úsecích jsme se pravidelně střídali a postupem času i „zesynchronizovali“ krok. Po každém úseku jsme nejprve tipovali, v jakém čase jsme jej uběhli, a až potom se zeptali trenéra na výsledek. Naučili jsme se ovládat tělo až do té míry, že jsme se na kilometru nespletli o více než 1–2 sekundy. Možná i proto měl Robo tak dobrý cit pro tempo.
Měli jsme zásadu ukončit každý trénink nejrychlejším úsekem. V tehdejší době byl nejkvalitnějším atletickým seriálem Grand Prix Mobile a my stejně nazývali poslední tréninkové úseky. Pokud byl dlouhý 150 nebo 200 m, měl s tím Robo trochu problém, ale věděl, že pokud jej zaběhne za 26–27 s a zopakuje to i ve vytrvalostních závodech, bude to bohatě stačit. Co bylo zajímavé, vnímal své tělo tak dokonale, že ani v době největší formy nepotřeboval žádný sporttester či testování s měřením laktátu.
Plnil Robo tréninkový plán bez mrknutí oka, nebo dokázal s trenéry o přípravě diskutovat?
Robo byl a dodnes je velmi zodpovědným člověkem. V tréninku i v životě. Měli jsme trenéry, kteří nám psali tréninkové plány dopředu a on nad nimi hodiny a hodiny přemýšlel. Poznal své tělo jako nikdo jiný a vycítil, zdali jej ten který trénink posouvá či neposouvá dále. Občas se mu v plánu něco nezdálo a to se pak dokázal ozvat. Trenéři na to reagovali dobře, protože dobře věděli, že se nechce flákat. To spíše naopak. Na neděli nám většinou napsali volno, ale my se šli do přírody pomaličku vyklusat. Někdy až 20 km v tempu 5:30/km. Trenérům se to moc nelíbilo, ale my s tím nepřestali. Perfektně nám to vyhovovalo, věděli jsme, že pomalým během zregenerujeme fyzicky i psychicky lépe než odpočinkem.. Pondělní úseky se nám pak běhaly mnohem lépe, než kdybychom měli o den dříve volno. A Robo si tímto způsobem perfektně rozvíjel srdečně cévní systém, což bylo pro jeho budoucí vytrvaleckou kariéru nesmírně důležité.
O Robovi je známo, že formou spánku regeneroval téměř všude. Měl jsi s ním v tomto ohledu podobnou zkušenost?
Vzpomínám si, jak po každém návratu z vyučování na chvíli usnul. Možná šlo spíše o mikrospánek, ale i ten byl pro kvalitní regeneraci nesmírně důležitý. Někteří běžci z tréninkové skupiny se na tohle pospávání nedívali dobře, ale Robo si z toho nic nedělal. Uplatňoval totiž Silvovu metodu uvedení mozku do hladiny alfa, aniž by znal její principy… V tomto ohledu byl geniální. Někomu jinému by to nevyhovovalo, ale on intuitivně věděl, že jemu to prospívá.
Prospal i většinu času při cestování na závody a zpět. Byl takovým atletickým fanatikem, že dokázal regenerovat spánkem i při klavírním koncertě, na který vyrazil se školou. V okamžiku, kdy klavírista udeřil o něco intenzivněji do kláves, se Robo probudil a škubl sebou. Všichni na něho překvapivě upřeli zrak a on mi pak jen řekl, že potřeboval zrelaxovat. (smích)
Co mě ještě zaujalo, když jsme jezdili společně po různých závodech doma i v zahraničí? Neviděl jsme jej příliš běhat. Před závody si potřeboval odpočinout, podobně tomu bylo i po závodech. Většina ostatních běžců dlouho vyklusávala a rovinkovala. Někteří z jeho soupeřů měli pocit, že o trénink nemá velký zájem, ale opak byl pravdou. On jen cítil, že je po závodech unavený a potřebuje si minimálně jeden den pořádně odpočinout.
Když bylo Robovi 18 let, zašli jsme si v Košicích na Katarínskou zábavu. Opili jsme se do té míry, že Robo nemohl jít po svých a já jej musel nést přes celé město domů na zádech. Oba jsme tehdy měli v ústech poprvé a naposledy cigaretu. I když nám nebylo dobře, druhý den ráno jsme šli běhat. Robo mi řekl, že předchozí večer není žádným důvodem k tomu, abychom trénink vynechali. Díky tomu jsme mnohem rychleji vystřízlivěli a následující den mohli odběhat kvalitní trénink.
O pět let později (1991) jsme odcestovali na Silvestrovský běh do francouzského městečka Remiremont. Hlavní organizátor nás ihned po příjezdu pozval k sobě domů na večeři. Vládla tu příjemná atmosféra, byli jsme v dobré náladě a k večeri si dali každý po šesti pivech. Následující den Robo závod vyhrál, já doběhl šestý. Když přišlo na řadu slavnostní vyhlášení, moderátor na pódiu konstatoval, že příčinou našeho úspěchu je dobré pivo. (smích)
Tyto dvě zkušenosti ale byly naprostými výjimkami. Bylo nám jasné, že zábavy a velké oslavy spojené s větším množstvím zkonzumovaného alkoholu k vrcholovému sportu nepatří. Robo pil pivo pravidelně, ale umírněně. Někdy jedno, někdy dvě a maximálně tři. Pokaždé dokázal velice přesně vyhodnotit situaci, tak aby mu nebylo špatně a mohl odtrénovat. Ostatně, vyhodnocení jakékoliv situace směrem k běhání bylo vlastností, díky níž se stal výjimečným běžcem.
Ještě bych rád dodal, že jsme několikrát vyrazili na pivo s bývalým československým rekordmanem v maratonu, Ferkom Višnickým. A i tady vedly všechny naše debaty k tématu běhání. Ferko nám vyprávěl o svých vítězstvích na Košickém maratonu i o dalších maratonských zkušenostech. Každé takové setkání Roba ohromně motivovalo.
KLÍČEM K ÚSPĚCHU BĚŽECKÁ INTELIGENCE
Dokázal bys určit hlavní ingredience Robových skvělých vytrvaleckých výsledků?
Tak jako každý mladý běžec snil i Robo o velkých závodech, ale dobře věděl, že k takovému cíli vede postupná cesta v tréninku. Někteří z běžců tehdy dělali v tréninku i v závodech ohromné výkonnostní skoky a poté začali stagnovat. To u Roba nepřipadalo v úvahu. Navíc měl jednu ohromnou výhodu – dokázal téměř vždy prodat, co natrénoval. Vždycky jsem na něm oceňoval jeho ohromnou běžeckou inteligenci. Pokaždé se dokázal dokonale přizpůsobit daným podmínkám a běžel přesně na takový výkon, na jaký měl natrénováno. Existovali běžci, kteří toho odběhali mnohem více a kvalitněji než Robo, ale většinou s ním prohrávali.
V tomto ohledu byl výjimečný. Jeho běžecký život byl poskládaný z mnoha na sebe navazujících časových období. Začal tréninkem na půlku, po dvou letech přešel na patnáctistovku, později pak na pětku, desítku, půlmaraton a maraton. A k tomu běhal v rámci přípravy krosy. Ale i přes tyto přechody na delší tratě Robo věděl, že nikdy nesmí stagnovat na patnáctistovce, protože pak už není návratu zpět. A to se mu myslím podařilo (plus minus jedna dvě sekundy), přičemž mu byl výborným příkladem Carlos Lopes, olympijský vítěz v maratonu a běžec s osobními rekordy: 1500 m – 3:41.4, 5000 m – 13:16.38, 10 000 m – 27:17.48, maraton – 2:07:12.
Mezi mnou a Robem byl jeden velký rozdíl. Zatímco jeho koncentrace na běhání byla stodesetiprocentní, já se věnoval mnoha věcem najednou (studium, sport, podnikání, pomoc doma atd.). Mohl jsem běhat lépe, srdcem jsem byl 100% běžec a dodnes velmi lituji, že jsem běhání nevěnoval ještě více času…
Měli jste v 80. letech zahraniční běžecké vzory?
Po příchodu do Košic jsme byli do atletiky doslova zbláznění. Obdivovali jsme Francesca Panettu, který doběhl na mistrovství světa v roce 1987 druhý na desítce a poté vyhrál výkonem 8:08.57 stýpla. To byl neskutečně rychlý běh, natož s překážkami. Nadchlo nás to do té míry, že jsme se večer po závodě z euforie převlékli a odběhli 1 km na dráze za 2:40. A to jsme za sebou ten den měli již jeden trénink. Když jsme dorazili domů, Robo mi při čaji řekl: „On je stejně bílý jako my a běhá takhle rychle. To musíme dokázat i my…“ Myslím, že tenhle výkon jej neuvěřitelným způsobem nastartoval. Podobně jako dnes se i tehdy se mluvilo o tom, že bílí běžci nemají z důvodu horších genetických předpokladů proti Afričanům naději. Robo dokázal, že to možné je.
Kromě Panetty jsme obdivovali i další Italy – Meie, Antiba a Covu. První Robovou velkou reprezentační akcí byl v roce 1991 EP ve Frankfurtu, kde startoval i Antibo. Italský závodník tehdy obešel před startem všechny soupeře a podal jim ruku. Byl jsem dojatý, protože jsem dobře věděl, co to pro Roba znamená. Zaběhl tam moc dobře (13:46.81 – 6. místo), a i když ještě úplně nejlepším běžcům nestačil, mílovými kroky se jim přiblížil. Následujících 13 let pak dělal všechno proto, aby se to podařilo. Ani jeden den nerezignoval, nikdy jsem od něho neslyšel že něco nezvládne, nikdy neplakal. Samozřejmě přišly i závody, které se mu nepovedly, ale myslím, že jej každý neúspěch posunul o tři kroky dopředu. Neřekl ani slovo, ale byly pro něho obrovskou motivací uspět příště. Znal jsem běžce, co zašli po nepovedeném závodě do hospody a stěžovali si, Robo ne. On spíše vyhodnocoval, kde udělal chybu a hledal řešení, aby běžel příště lépe.
ODMÍTNUTÁ EMIGRACE – DOMA JE DOMA
S Robem jste absolvovali spoustu závodů i v zahraničí. Na který vzpomínáš nejraději?
V lednu roku 1987 jsme byli pozváni na přespolní běh do Paříže. Start nám domluvil košický manažer a výborný maratonec (2:25:46) Rastislav Kuchta, který jezdíval do Francie závodit. Bylo nám 19 a 21 let, dodnes nezapomenu, jak komplikované pro nás bylo vyřízení doložek a devizových příslibů. Naše maminky byly v Praze pro dokumenty a pomohlo nám několik dnes velmi známých (tehdy neznámých) lidí. Souhlasy od svazáckých organizací nám vyřizoval Milan Filo, který byl tehdy na fakultě šéfem SSM. Dnes je miliardářem a pátým nejbohatším Slovákem. Devizový příslib nám podepisoval dnešní Europoslanec za KDH, Jan Figel, i on byl tehdy u nás na strojnické fakultě. Je zajímavé, kolik lidí se tehdy sešlo na jedné chodbě a každého pak zavedly životní cesty někam jinam. Bylo fajn, že jsme v té chvíli všichni stáli na jedné lodi. Těsně před odjezdem nás na Zimní ulici navštívil náš kamarád Dušan Bodnár, jenž byl ve Francii těsně před námi. Předal nám kontakt na českého emigranta Františka, to kdybychom potřebovali pomoc v nouzi.
V Paříži nás měl na nádraží vyzvednout člověk s cedulí Czechoslovakia a poté se o nás starat po celou dobu pobytu. Jenže to dopadlo úplně jinak. Když jsme večer vystoupili z vlaku, všude bylo plno lidí. Čekali jsme na peróně hodinu – a nikde nikdo. Byli jsme mladí chlapci, kteří neuměli francouzsky, a německy s námi nikdo nechtěl komunikovat. Bylo nám téměř do pláče. Co teď? Byl „socík“, dnes by to bylo jednoduché, pomohl by nám internet, poslali bychom e-mail či na místo dorazili sami. Jenže kromě jazykových znalostí jsme neměli skoro žádné peníze. Navrhl jsem, že musíme najít nějaké sportoviště, kde nám mohou pomoci. Hledali jsme několik hodin, až jsme okolo 23. hodiny dorazili na stadion, kde právě trénovali fotbalisté. Začali jsme jim rukama nohama vysvětlovat, že jsme z Československa, použili jsme dokonce i jméno tenisty Ivana Lendla. Všichni se nám snažili pomoci, zvláště když viděli dva zoufalce z východního bloku… Telefonovali na různá místa a nad ránem zavolali českému emigrantu Františkovi, jehož telefonní číslo jsme měli od Dušana Bodnára. Ten naše rozhovory tlumočil a vysvětlil nám, že nás v 8 hodin posadí do auta, které nás doveze na závody. Ať se prý nebojíme, že se o nás postarají.
Vezli nás přes Paříž, brzy jsme byli venku z města, Eiffelovka zůstala daleko za námi a já začal mít obavy, jestli nás nechtějí prodat na orgány. (úsměv) Vše dopadlo dobře, nakonec nás dovezli do malého městečka Fontainebleau. Robovi jsem hned řekl, že se tu natáčel film Zorro a tři mušketýři. Ubytovali nás a dostali jsme informace, v kolik hodin máme chodit na jídlo. Ve Fontainebleau jsme se zdrželi tři dny.
Alain Creussard, hlavní organizátor přespolního běhu, se o nás výborně staral a byl velice milý. Navzdory tomu, že jsme se s ním domlouvali rukama nohama. Osmikilometrový kros se konal v nedaleké vesničce Samoreau. Zúčastnilo se jej 150 běžců, já doběhl druhý, Robo třetí. Považovali jsme to za velký úspěch. Alan nás poté odvezl na další tři dny do Paříže a neustále se nám věnoval. Kromě něho jsme tam s nikým nemluvili. Řekli jsme mu, že to již v Paříži zvládneme sami, ale on o tom nechtěl slyšet. Dal každému 200 franků, koupil nám bagety, a když nás doprovázel na nádraží, vytáhl na nástupišti papírový ubrousek a požádal mne, abych mu na něj napsal mou adresu. Nakonec nás posadil do vlaku, který nás odvezl zpět do Prahy. Když jsme přijeli domů a Rastislavu Kuchtovi, který nám vše domlouval, vyprávěli, že na nás v Paříži nikdo nečekal, nemohl tomu uvěřit.
Tak to musel být v době totality dobrodružný zážitek…
Byl. A o 25 let později (2012) měl zajímavé vyústění. (úsměv) Do Nové Lesné mi na pevnou linku zatelefonovala paní Eva, pocházející z Nové Baně. Hledala pána, který byl v roce 1987 v městečku Samoreau na přespolním běhu. Dostala za úkol vyřídit mu vzkaz od Alaina Creussarda. Paní Eva žila ve Francii, kde se seznámila s Alainovým synem a později se za něho i provdala. Na Slovensko se přijela podívat po 10 letech, vzala si Zlaté stránky a tam našla moje telefonní číslo. Tchán jí prý několikrát vyprávěl o dvou výborných kamarádech na Slovensku, a to jsme již od roku 1987 neviděli.
Na Alaina jsem si však velmi rychle vzpomněl a prostřednictvím paní Evy pozval celou jeho rodinu na Slovensko. Za měsíc zaparkovali na parkovišti před mým penziónem. Chvíli jsme se na sebe jenom dívali a v mysli se nám promítal film a závod z období před 25 lety. Alain držel v ruce papírový ubrousek z roku 1987, jenž byl už pořádně zažloutlý, ale stále na něm byla mým rukopisem napsána moje adresa, která se nezměnila. Je naprosto úžasné, jak dlouho si nás Alain udržel ve svých vzpomínkách.
Ihned po příjezdu mi začal vyprávět, jak to tehdy s naší návštěvou ve skutečnosti bylo. Vše nám tlumočila moje dcera Petra, která vystudovala francouzské gymnázium. Pán, který nás měl vyzvednout na peróně v Paříži, cestou někde havaroval. Dorazil o dvě hodiny později, ale to už jsme na nádraží nebyli. Na závodech si nás prý vytipovala jedna z univerzit a pozvala nás na jejich závody. Běhali jsme na slušné úrovni, docela dobře jsme se učili a ten chlapík měl za úkol sebrat nám pasy, odvézt nás na univerzitu a donutit nás k emigraci, ke studiu a k závodění za univerzitu. Tohle jsme vůbec netušili, byli jsme naivní, jen nám přišlo trochu zvláštní, že na závody pozvali právě nás dva. Byla to úplně jiná doba, a kdo ji nezažil, nepochopí.
Alain si nás v malém městečku oblíbil, viděl, že se snažíme, běháme a jsme slušní. Manažer, který nás měl zlanařit, zatím obvolával ve Francii různá místa a zavolal i Alainovi. Řekl mu, že nám chce sebrat pasy. Byl prý jako smyslů zbavený, pravděpodobně byl za tuhle zvláštní práci placený. Alainovi nás přišlo strašně líto. Nakreslil jsem mu náš dům v Nové Lesné, vyprávěl mu o mamce… Několikrát se nás zeptal na emigraci, ale my mu odpověděli, že emigrovat nechceme, že se cítíme doma na Slovensku. Manažerovi tedy řekl, že jsme odjeli den po závodech domů. O téhle příhodě neví ani Robo, protože jsem mu o tom nikdy nevyprávěl. Ale moc mě potěšilo, když mi jednoho dne řekl, že to byl nejhezčí výlet na západ, který kdy zažil. Nikomu jsme nerozuměli, ani oni nám, ale všichni byli milí a upřímní. Dodnes do Samoreau moc rád jezdívám, loni mě dokonce pozvali na 40. ročník tamního běhu a jmenovali mě čestným občanem této malé vesničky o 1000 obyvatelích. Udělalo mi to velkou radost.
Alain se s Robem již nepotkal, ale sledoval celou jeho kariéru a radoval se z každého jeho výborného výsledku.
Měl Robo na začátku kariéry nějaký běžecký sen?
Podvědomě tušil, že jeho hlavní tratí jednou bude maraton. Mohl jej zaběhnout velmi dobře už ve 20 letech, ale dobře si uvědomoval, že předtím musí zrychlit na patnáctistovce, trojce, pětce i desítce. Tuhle důležitou zásadu měl před sebou po celou kariéru. V sezóně 1985/1986 si nalepil do tréninkového deníku vystřiženou barevnou fotku běžců ze Stadionu, pod níž bylo napsáno „Peníze leží na silnici“. A doplnil si k ní maratonský čas 2:09:59. Tuto stranu si přelepoval do každého dalšího tréninkového deníku. Když doběhl o 13 let později do cíle Londýnského maratonu za 2:09:53, věděl jsem, že pro něho skončila jedna důležitá životní etapa. Pro tento den žil po celá ta léta 24 hodin denně. Poznal jsem to na něm pokaždé, když jsme v Košicích procházeli kolem sochy maratonce u startu Košického maratonu, nebo když jsme se šli na tento závod podívat.
Do roku 1989 běhal Robo převážně patnáctistovku, do československé vytrvalecké špičky pronikl o rok později. Zaregistroval jsi již dříve nějaký zlomový okamžik, který nasvědčoval jeho přechodu na delší tratě?
O tom, že se stane na milión procent vytrvalcem, mě přesvědčil jeden společný trénink s Pavlem Madárem v roce 1987. Pavel měl v té době velkou tréninkovou skupinu velmi dobrých běžců (např. Lipovský a Matanin). A co se nestalo? Robo přišel po tréninku na byt nadšený a vyprávěl mi, jak se mu těch 30 km stupňovaným tempem (4:30–4:00/km) běželo krásně. A dodal, že by mohl v závěru zrychlit ještě více. Všichni postupně odpadli, s Robem vydržel jen s Paľo Madár, který dokázal o dva roky později, ve svých 38 letech, zaběhnout maraton za 2:18:59. Paľo přišel za Robem s návrhem, že by se stal jeho trenérem a připravil jej na maraton. Robo byl však dost inteligentní, odmítl a raději zůstal ještě dva roky na patnáctistovce.
V roce 1989 běhal patnáctistovku za 3:51–3:53, ale ve finálovém závodě na mistrovství Československa přišel velký výkonnostní zlom. Zlepšil si osobák na 3:48.76, což mu zajistilo sportovní vojnu v Dukle Banská Bystrica. Narukoval 1. října 1989. Rázem pochopil, že ta tříletá dřina na kratších tratích měla smysl. Co se týče delších tratí, v roce 1988 zaběhl v hale trojku za 8:14 a ve stejném roce si zkusil si i pětku. Na mistrovství Slovenska tehdy doběhl v čase 14:35 druhý za Martinem Vrábelem. I když se na tyto tratě zatím nepřipravoval, bylo fajn, že je zaběhl velmi dobře i z mílařského tréninku.
Po dokončení průmyslovky se sice ještě pokoušel dostat na vysokou školu strojnickou. I když jsem jej před přijímačkami doučoval, na školu se nedostal. Nebyla to žádná tragédie, protože je možné, že by se na škole trápil. Asi by ji dokončil, je velice cílevědomým člověkem, ale pro jeho běžeckou kariéru by to z časových důvodů dobré nebylo. Asi to tak mělo být, navíc později vystudoval první trenérskou třídu na FTVS.
V Dukle začal trénovat u skvělého maratonce Vlastíka Bukovjana. Byl u nového trenéra spokojený?
Vlastíka si moc pochvaloval. Do jeho skupiny přišel jako hotový běžec, s dobrou patnáctistovkou, měl za sebou tříletý sprintersko-mílařský dril a buňky pro vytrvalost. I proto mu nový způsob tréninku perfektně sedl. Vlastík vycházel z Lydiardovy tréninkové školy, zaměřené na tempové běhy a kopce. Obzvláště tempové běhy (nejčastěji 12–16 km) v rychlostech 3:20–3:40/km byly vodou na Robův mlýn. Zlepšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Robo se zlepšil hned v první sezóně na patnáctistovce na 3:47.75, na pětce se dostal na 14:03.00. Velice mu svědčily i výborné podmínky vrcholového střediska, navíc mohl běhat i kvalitní závody na lize a dobře obsazené krosy.
Buki byl velkým běžeckým fanatikem a je třeba dodat, že v době, kdy Roba trénoval, ještě sám špičkově běhal. V roce 1991, kdy přišel Robův velký výkonnostní vzestup, dokázal vyhrát Košický maraton za 2:16. Výkonnostně na Roba příliš netlačil, nestresoval jej žádnými konkrétními cíli, přesto se jeho svěřenec výrazně zlepšoval. Někteří trenéři naložili běžcům tak ohromnou zátěž, že se zadřeli a museli odejít, to ale nebyl Robův případ.
Velká část československých vytrvalců dala po sametové revoluci přednost silnici před dráhou. Robo byl i v tomto ohledu jiný…
Moc se mi líbilo, že pro něho nebyly nikdy hlavní motivací peníze, ale běžecká výkonnost. Pokud by u nás v roce 1989 nedošlo ke změně režimu, neměl by motivaci se běháním zabezpečit. Pokud tady za komunistů někdo vyjel někdo na závody do západní Evropy a jednou dvakrát nezaběhl požadovaný výkon, musel svoji kvalitu opět pracně dokazovat. Robo přikládal prioritu zlepšování osobních rekordů a soubojům s běžci absolutní světové špičky. Mnohokrát jsem od něho slyšel, že pokud bude běhat lépe a lépe, peníze přijdou samy. Mohl vymetat „pouťáky“ a vydělávat slušné peníze, ale to nebyl jeho styl.
Pokud by tady dnes někdo zaběhl ve 22 letech pětku za 14:03, snažili by se jej manažeři zlanařit pro silniční závody a odešel by z dráhy. Robovi stačilo odskočit si s Peterem Pipou nebo samostatně na finančně zajímavé závody maximálně jednou do měsíce. Odběhl půlmaraton za 1:04, nebo zvládl „koridu“, vše v rámci tréninku. Pocítil ekonomickou výhodu těchto startů, ale prioritou zůstávala dráha. Mohl vydělávat více peněz, ale to by se později nestal tak výborným vytrvalcem. S množstvím závodů to nepřeháněl s ohledem na fakt, že jej nohy živily a on si svého zdraví vážil.
Od začátku 90. let se Robo začal utkávat i s nejlepšími českými vytrvalci. Průlom do zdejší špičky byl pro něho jistě velkou motivací.
V 90. letech byli nejznámějšími československými vytrvalci Uvízl, Tesáček a Vrábel. Robo je všechny uznával, ale neměl před nimi žádný přehnaný respekt. Věděl, že jednou může běhat na stejné úrovni jako oni. V roce 1990 běžel s Uvizlem a Tesim v Martině silniční závod na 25 km (1:18:40), který byl zařazen do 1. ligy. Do 18. km se držel s nimi, poté jim nastoupil a oba je porazil. Myslím, že i tento závod byl důležitým krůčkem k jeho běžeckému vzestupu. Do té doby měl tyto běžce jako určitou metu, ale když se na ně výkonnostně dotáhl, přepnul na další rychlostní stupeň a šel si svojí cestou.
Pod vedením Bukiho se Robo ve 22 letech postavil i na start svého prvního maratonu…
V Košicích jsem mu tehdy dělal do 22. kilometru zajíce. I když v té době již dosáhl skvělého výkonu na pětce (14:03.00), závod mu příliš nevyšel. Byla to však pro něho velká sportovní výstraha, aby nastoupil na start příštího maratonu perfektně připravený. Tehdy ještě neměl na maraton naběhánu dostatečnou kilometráž. Vyšší objem (140–160 km) naběhal pouze v posledních 8 týdnech před startem.
PŘECHOD K D. VALENTOVI
Na konci roku 1992 Buki z Dukly odešel a Robo se rok výkonnostně i tréninkově hledal. Poté zakotvil u trenéra Dušana Valenta, u něhož zažil vrcholných 10 let běžecké kariéry. Jak jsi tuhle, pro jeho kariéru nesmírně důležitou změnu, vnímal?
Po odchodu Bukiho chtěl Robo trénovat s Martinem Vrábelem. Byli spolu již domluveni, ale Martin již tehdy nebyl na Dukle. Vedení střediska navíc chtělo, aby měl dukláckého trenéra. Byl z toho hodně smutný, a dokonce zvažoval i odchod z Dukly. Bylo to období, kdy se dokonce nějakou dobu trénoval i sám. Na konci roku 1993 pak dostal na Dukle příkazem přejít k Dušanu Valentovi. Pokud by nesouhlasil, musel by z Dukly odejít. Nemá rád, když se mu něco přikazuje, ale tehdy neměl na výběr. Navíc si nebyl jistý, zdali pro něho bude trenérská změna prospěšná.
Dušan však byl velice fundovaným trenérem. Než začal trénovat Mira Vanka, věnoval se převážně mládeži, s níž musel řešit životosprávu a další záležitosti, a to nebylo nic pro něho. Potřeboval přesně takové běžecké nadšence, jako byli Robo s Mirem Vankem.
Co bylo nesmírně důležité, Dušan si s Robertem sedl i po lidské stránce. Oba byli velice klidní, oba dlouho vyhodnocovali tréninkové plány. A hned první sezóna vyšla perfektně, přestože byla změna trenéra u tak dobrého běžce jako Robo riziková. Po jarní desítce za 27:57 (jaro 1994) však Robo pochopil, že přechod k Dušanovi byl tím nejlepším řešením a začal novému trenérovi stoprocentně věřit.
V nové skupině si perfektně sedl s dalším vynikajícím běžcem, Mirem Vankem, který měl rád spíše tréninky úseků, kdežto Robo tempové běhy a vytrvalost. Společný trénink šel oběma k duhu, v tomto ohledu se výborně doplňovali a vzájemně si pomáhali. I když to ani jeden z kluků otevřeně neřekl, bylo mezi nimi i trochu zdravé rivality. Ale to bylo pro jejich výkonnostní vzestup moc dobré. Miro byl o pět let mladší a snažil se staršímu Robovi vyrovnat. Porovnával si své výkony ve 22, 23, 24 letech s výkony, jakých dosáhl ve stejném věku Robo. V mládežnických letech byl lepší, na druhou stranu je třeba přiznat, že se Robo v tomto věku dlouhým tratím příliš nevěnoval.
Zlomovým závodem v Mirově kariéře bylo mistrovství Československa v roce 1992, kde doběhl časem 13:56.97 na třetím místě za Honzou Pešavou a Robem. Již v 19 letech překonal Zátopkův osobní rekord 13:57.0 a na juniorském MS v Soulu doběhl desátý (vyhrál Gebreselassie). V té době ale ještě Robo trénoval u Bukiho.
Bylo prima, že s kluky na některých soustředěních trénoval, a v závodech soupeřil, Honza Pešava. Všichni byli kamarády, kteří se však vzájemně výkonnostně porovnávali – a výsledkem bylo posunutí úrovně české a slovenské desítky na zcela novou úroveň.
Dušan se mě nedávno zeptal, co je potřeba udělat, abychom vychovali nového Štefka. Odpověděl jsem mu, že neexistuje univerzální model výroby špičkového běžce a že jsou dnes pro vytrvalce nastaveny úplně jiné podmínky. Chybí tu společná soustředění a také kvalitní závody v přespolních bězích, při nichž získali vytrvalci v těžkých podmínkách velkou sílu a na dráze to pak běželo skoro samo.
Jak jsi prožíval Robovy největší úspěchy? Většinu závodů odběhl s rozumnou taktikou…
Občas mu bylo vyčítáno, že rozbíhá velké závody pomalu a drží se na konci startovního pole. On se ale nikdy nenechal unést euforií a téměř pokaždé běžel velice rovnoměrně. Byl si vědom, že by se mu rychlý začátek v závěru závodu vymstil. Vždycky jsem říkal, že Robo je běžec s dieselovým motorem. Pomalu se rozbíhal, běžel velmi úsporně, trvalo mu delší dobu, než se dostal do svých otáček, ale jeho motor byl ohromně silný. I z toho důvodu dokázal závěry závodů perfektně vystupňovat. Miro Vanko neměl problém běžet na desítce první dvoustovku za 32 sekund. Pokud by tak vyběhl Robo, zakyselil by se, a to by byl jeho konec.
Závodem s velkou emocí pro mě byl závod v Bratislavě v roce 1994, kde Robo ještě 100 metrů před cílem vedl, zvedl všechny diváky ze sedadel, ti neskutečně fandili, ale nastoupil příliš brzy a pak se zakyselil. Přesto zaběhl skvělý slovenský rekord 7:48. Měl jsem v očích slzy, protože jsem věděl, o čem Robo celou kariéru snil a že se mu tímto závodem sen vyplnil…
Hodně mě mrzelo 8 setin, které mu chyběly k bronzové medaili na mistrovství Evropy 1994 v Helsinkách. A to zaběhl poslední kilometr za 2:31… To je šílenství, myslím, že tady se naplno projevil jeho již zmíněný dieselový motor. Kdyby Honza Pešava nezrychlil již 800 metrů před cílem, ale o trochu později, myslím, že by to Robovi na medaili stačilo. Vyhovoval by mu spíše postupný dlouhý finiš na posledních 500 metrech. Takhle musel výrazně zrychlit na posledních 50 metrech, protože po Pešavově nástupu vznikla mezi Robem a ostatními závodníky před ním desetimetrová mezera. V zatáčce pak musel čekat a ztrátu zlikvidoval až v následující rovince. Toto zrychlení jej zakyselilo a jeho výkonný motor se pak v posledních desítkách metrů malinko zadřel. Souboj s Frankem o bronz byl strhující, bohužel se šťastnějším koncem pro německého závodníka. Honza Pešava vybojoval skvělé 7. místo a jsem přesvědčený o tom, že jeho nečekaný nástup dvě kola před cílem byl skvělou taktickou variantou. Dobře věděl, že by v závěru vynikajícím finišmanům nestačil.
S odstupem času si vážím Robova výkonu čím dál tím více, protože jména všech tří medailistů jsou (byla) spojována s užíváním zakázaného EPA. Pro mě byl Robo v tomto závodě nejlepším Evropanem.
Ale ještě více jsem prožíval Londýnský maraton, z něhož vysílal Eurosport přímý přenos. Tehdy jsem si uvědomil, že tímto závodem skončila pro Roba další životní etapa. Věděl jsem, co všechno tomuto výkonu obětoval. On pro maraton doslova žil. Londýnský fantastický čas jej nakopl do další kariéry, přesto si myslím, že měl potenciál na výkon 2:08:30. Běžci, kteří zaběhli desítku a půlmaraton podobně jako on, takových časů dosáhli. Možná by tomu dopomohl trénink s větším počtem kvalitních sparingpartnerů, ale Robo měl rád svoji partu s Mirem a Dušanem. Ve větším týmu by pravděpodobně nebyl šťastný.
O dva roky později mě moc mrzelo, že onemocněl na olympiádě v Sydney. Odjížděl tam v obrovské formě, tehdy měl přijít den D a hodina H jeho kariéry… Maraton je sice specifickou disciplínou, ale jsem přesvědčený, že by Robo doběhl někde mezi 3.–6. místem. Byl již psychicky vyzrálým běžcem. Na jaře porazil v Londýně Moneghettiho, který doběhl na OH šestý. Amatérský přístup svazových funkcionářů však bohužel zmařil Robovy plány.
Největšími úspěchy Robovy kariéry byly pravděpodobně 10. a 12. pozice na krosových MS v Belfastu (1999) a Ostende (2001). Tušil jsi, že bude mít v této disciplíně takový potenciál?
V krosech se mu dařilo už od počátku kariéry. Přestože se cítil nejlépe na silnici a na dráze, považoval závody v terénu za skvělou silovou přípravu. A i tady dokázal naplno prodat, co měl natrénováno. Na první pohled tak nepůsobil, ale když si nasadil tretry a běžel závod v blátě, neskutečně mu to vyhovovalo. Přitom v tréninku vyhledával spíše čas, kdy příliš nepršelo, aby se neumazal. V tomhle byl pedant, ale jakmile přišly závody, stalo se z něho zvíře. Z mého pohledu je 10. příčka na MS hodně nedoceněným výsledkem.
Roba vyřadili v roce 2003 překvapivě ze střediska v Dukle Banská Bystrica. Bylo to pro tebe překvapení?
Abych řekl pravdu, bylo… Tehdy mu chyběl již jen necelý rok, aby měl u armády odpracováno 15 let, což by mu přineslo doživotní vojenskou rentu. Vyprávěl mi, jak se šel po vyhazovu ze střediska zeptat na angažmá do atletického klubu Obal servis Košice. Šéfoval mu Paľo Madár a běhal tu mimo jiné Marcel Matanin. Robo se setkal s majitelem klubu a zeptal se jej, jaké by mohl nabídnout podmínky. Byl to bohatý člověk, který rekreačně běhal. Věděl, že Štefko, Vanko a Matanin jsou dobří běžci, ale nerozlišoval, zdali někdo běhá půlmaraton za 1:02 nebo 1:05. A právě z tohoto důvodu se s Robem na podmínkách nedohodl. To se odehrálo v době, kdy Robovo jméno na Slovensku ještě ohromně rezonovalo (půlmaraton 1:00:29, umístění na MS v krosu atd.).
Pokud by byl v jeho kůži kdokoliv jiný, řekl by, že zaběhl půlmaraton za 1:00:29 a maraton za 2:09:53. Musel si zajít na úřad práce, ale nikdy jsem jej neslyšel plakat nebo si stěžovat v tisku. Byla to škoda, možná by se tak našel někdo, kdo by jej podpořil. Robo ale rozhodně není typem člověka, který by se někam vnucoval, nebo bojoval o co nejlepší podmínky.
Pokud by jej ze střediska nevyřadili, případně přijali v Obal servisu, občanství by pravděpodobně nezměnil. Názory na tuto změnu byly tady na Slovensku rozdílné. Já věděl moc dobře, proč do Čech odchází a měl jsem z toho měl radost. Za těchto okolností neměl na výběr a tato volba byla pro něho určitým ulehčením. Dostal velice slušné podmínky od klubu AK Kroměříž, navíc jeho žena Renata již měla české občanství a její rodiče žili v Praze. O to více mě o několik měsíců později potěšilo, když zaběhl v Praze olympijský limit 2:12:35.
DVAKRÁT NEČEKANÝM VÍTĚZEM
Na Slovensku jsi pořadatelem významného běžeckého závodu (Memoriálu Jána Stilla (9360m / 533 m převýšení, trať vede z Nové Lesné na Hrebienok / rovinka, mírné stoupání a závěrečná stojka/). Robo tu startoval třikrát, pro některé běžecké znalce s překvapivým výsledkem…
Poprvé sem přijel v roce 2001, v období vrcholné formy. Spoustu běžců se do mě obulo, že přece nemůže dobře zaběhnout závod do vrchu. Já ale věděl, že Robo je lehkým běžcem, že má natrénováno a vše perfektně srovnáno v hlavě. Nechybělo mnoho a někteří z běžců se začali sázet, zdali vyhraje Robo, nebo Marcel Matanin. Řekl jsem jim, že nemají ponětí, o čem mluví…. Věděl jsem, že dokázal odběhnout těžké krosy v blátě a co všechno odběhal do kopců v Tatrách. Robo nedal v závodě nikomu šanci a dokázal vylepšit Vankův traťový rekord o 30 sekund. Ostatním velice dobrým běžcům naložil (v rámci tréninku) dvě a více minut. O rok později vítězství zopakoval.
V roce 2016 přijel ve svých 48 letech na Memoriál potřetí. Dva měsíce před závodem jsem jej pozval jako čestného hosta a on se mě zeptal, zdali bych nebyl proti, pokud by běžel. Odpověděl jsem, že budu velmi rád a v tu chvíli jsem si byl jistý, že se tímto dnem začne na závod připravovat. Mladí běžci odběhali v přípravě spoustu úseků, zatímco Robo to s tréninkem nepřeháněl. I tak dal všem mladým běžcům obrovskou lekci. Mezi 400 běžci zvítězil v absolutním pořadí. Všichni vyběhli hodně rychle, vzájemně se hecovali, kdežto Robo si běžel na 5.–6. místě. Zaslechl jsem kolem sebe, že nemá šanci, ale on v závěrečném kilometru naložil ostatním běžcům minutu a půl. Tímto vítězstvím mi dal pěkný dárek k 50. narozeninám.
Jaký je tvůj názor na Robovy trenérské výsledky?
Robo byl vynikajícím běžcem, který má, co se běhání týče, obrovské množství zkušeností a znalostí. Je prima, že se je snaží předávat svým svěřencům. Trénoval Jana Kreisingera, Lucku Sekanovou, v současné době připravuje Jirku Homoláče, ale pokud by chtěl vychovat běžce podobného kalibru, jako byl on sám, potřeboval by narazit na psychicky stejně silného svěřence, jako byl on sám. A také na někoho, kdo by dodržoval rychlosti tréninků a nepřidával si. Pak by to mohlo fungovat podobně jako mezi ním a trenérem Valentem. Je natolik rozvážným a hloubavým typem člověka, že by pravděpodobně nechtěl vést velkou skupinu vrcholových běžců ani někoho fanatizovat, kontrolovat nebo na někoho křičet.
Jako Robův kamarád znáš jistě velmi dobře jeho manželku Renatu. Měla na manželovu kariéru velký vliv?
Ohromný. Robův předchozí vztah nedopadl dobře, protože musel odejít na vojnu. V té době začala Renata jako tenistka pracovat na své kondici ve skupině Martina Cibuly. Robo se za námi jezdil do Košic podívat z vojny a v té době se dali dohromady. Renata je velmi ambiciózní člověk, pochází z rodiny atletického manažera Roba Kmece, jenž zařizoval Robovi v době největší formy starty na důležitých závodech. Všichni tu žili sportem a museli na sobě tvrdě pracovat. Možná i proto měla Renata pro Robovo běhání velké pochopení. Velice dobře věděla, co obnáší vrcholový sport. Nesportovci by stěží chápali, proč někdo běhá dvakrát denně a po obědě si jde zdřímnout. Renata si dobře uvědomovala, že Robo obětuje běhání všechno, a dokázala jej podpořit, když byl zraněný nebo se mu nedařilo. Dokázali spolu vydržet, přestože se v době Robovy největší formy (1994–2004) – z důvodu častých soustředění – příliš často se neviděli.
Robo drží všechny slovenské vytrvalecké rekordy. Rezonuje jeho jméno u slovenských atletických fanoušků?
Pro generaci, která běhala do roku 2004, je Robo žijící legendou, ale v poslední době se na Slovensku bohužel mediálně vytratil. Od okamžiku, kdy změnil v roce 2004 občanství i bydliště, zmizel z očí slovenských běžců i fanoušků. Jméno Štefko už mezi slovenskými běžci příliš nerezonuje, odhaduji, že o něm má ponětí maximálně pětina z nich. Na jeho úspěchy se tu příliš nevzpomíná, což je škoda. Podobného běžce nebudeme mít na Slovensku možná ještě několik desetiletí. Myslím, že bychom mu měli věnovat větší pozornost.
Robo je dodnes nenápadným člověkem. Na to, co dokázal, o něm není příliš slyšet ani v Čechách…
Souhlasím a zároveň mám pocit, že svoje jméno nedokáže dostatečně prodat. A to není pro dnešní dobu moc dobré. Nikdy se nenabízel do televize, držel se v ústraní a pokaždé se raději zeptal „Musím tam jít?“. Jako běžec evropské i světové špičky si mohl otevřít běžecký obchod, kavárnu nebo restauraci. Možná k tomu mohlo dojít ihned po ukončení vrcholové kariéry. Pro podnikatelské prostředí je ale příliš skromný, tichý a slušný. Potřeboval by manažera, který by dokázal jeho jméno marketingově využít. Je potřeba vyzdvihnout, že patřil mezi běžce, kteří se dokázali výrazně prosadit na mezinárodní scéně. Z mého pohledu působí velice skromně i na facebooku, přitom by tam mohl mít fotky s Gebreselassiem, Panettou nebo fotku z návštěvy u slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy. Ohledně své propagace by si mohl vzít příklad z Radka Brunnera nebo Evy Vrabcové.
Vzpomeneš si na další povahové rysy nejlepšího slovenského vytrvalce všech dob?
Robo je introvertním typem člověka, který se příliš velkému množství lidí neotevře. Nikdy nejedná zbrkle, pokaždé vše dlouho zvažuje, aby později svého rozhodnutí nelitoval. Při některých návratech ze závodů nás přiváděl k zuřivosti, protože si dokázal vybírat na benzínce až 10 minut jednu horalku. Tohle je prostě Robo. (smích) Museli jsme si na to zvyknout a brát jej takového, jaký je. Myslím, že jeho metoda „to chce klid“ není vůbec špatnou variantou.
Na druhou stranu jsem se nikdy nesetkal s takovým nadšením pro běh jako v jeho případě. Myslím, že pokud by už od začátku kariéry nevěřil ve špičkové výkony, běhání by určitě nevěnoval tolik času. Běhání pro něj bylo vždy na prvním místě. Velmi zásadním momentem bylo, že se našel v činnosti, kterou dělal velice dobře.
Nikdy neprojevoval velké emoce, mám pocit, že po skvělých výkonech projevoval radost spíše se zpožděním. Doma si dal k večeři špagety, ale místo nějaké velké euforie spíše přemýšlel o dalších závodech, co všechno by se dalo ještě zlepšit. Přesto jsem jeho vnitřní radost dobře viděl. Mám pocit, že byl (a je) šťastný permanentně, jen to nedává příliš najevo. Myslím, že si žil přesně takový život, o jakém snil.
Měl Robo nějakou přezdívku?
Na soustředěních poslouchal dokola vtipné scénky Andera z Košic (Ján Pisančín) a od té doby mu zůstala přezdívka Ander. (úsměv)
Měl bys v zásobě ještě další historky na téma Robo Štefko?
Dobře, přidám ještě tři. (úsměv) Když zbývala v roce 1990 do startu Robova prvního maratonu hodina a půl, zazvonil na Zimní 24 náš parťák Dušan Bodnár. Stál ve dveřích s velkou lékárničkou přes záda. Když se ho Robo zeptal, na co ji má, Dušan mu odpověděl: „Uvidíš na 35. kilometru.“ Před startem jsme se tomu s chutí zasmáli a v cíli pak Robo potřeboval po heroickém výkonu ošetření…
Rád vzpomínám i na rok 1992, kdy zbývaly Robovi tři měsíce do odletu na krosové MS do Bostonu. Přijel za mnou na víkend z Banské Bystrice do Košic a zakoupil si tam knihu Angličtina za 3 měsíce. Jenže se mu nechtělo moc učit, tak se mě raději zeptal, zdali nevyšla i knížka Angličtina za měsíc. (úsměv)
V roce 1992 přijel Robo na návštěvu do Košic a řekl mi, že dostal dobrou nabídku. Na letišti jej prý oslovil manažer jedné modelingové agentury, který jej chtěl angažovat jako opáleného chlapíka se sportovní postavou, jako modela na přehlídková mola. Robo se tomu moc smál, ale ani sekundu nepřemýšlel o tom, že by tuto práci vyměnil za kariéru běžce. (úsměv)
Runholic.net 