FILIP SASÍNEK, ČTVRTÝ MÍLAŘ Z HME: V OBDOBÍ ZRANĚNÍ JSEM SE CHODIL MOC RÁD PODÍVAT NA TRÉNINKY NAŠÍ BĚŽECKÉ SKUPINY

K VÝBORNÉMU VÝKONU POMOHLA FILIPOVI SKVĚLÁ ATMOSFÉRA V TÝMU I JAN FRIŠ

Ve startovních listinách přihlášených patnáctistovkařů figuroval Filip Sasínek letošním výkonem 3:42.33 na 17. místě. To však mnoha běžeckým fanouškům nebránilo hýřit optimismem. V taktických závodech hrají tabulky roli jen do určité míry. Filipův postup do finále byl reálný. Chodili kolem něho reprezentační kolegové po špičkách, nebo jej hecovali? „Všichni jsme věděli, že jsme na HME přijeli podat co nejlepší výkony, vzájemně jsme se podporovali a přáli si úspěch. I v Glasgow se našli lidé, od nichž jsem před mým startem slyšel: ‚Jdeme na medaili‘. (úsměv) Není to něco, co bych vyhledával, ale ani mi to příliš nevadilo. Věděl jsem, co chci na ME dokázat, a šel si za tím.“

K výbornému výkonu českého borce přispěl výrazným způsobem jeho kamarád Jan Friš, který sice do finále patnáctistovky nepostoupil, ale svým výkonem rozhodně nezklamal. Oba mílaři byli ubytováni na stejném pokoji. „S Honzou vymýšlíme i na takových akcích různé legrácky, rozhodně nechceme mít na pokoji dusno ani vážnou atmosféru. Je skvělé, že se věnujeme stejné disciplíně. V Glasgow jsme spolu odběhali některé vylaďovací tréninky. Dostalo nás to do pohody, nemuseli jsme tolik myslet na závod a i čas ubíhal mnohem rychleji. Před závodem jsme se však z důvodu maximální koncentrace rozcvičovali samostatně. Ale musím se přiznat, že před méně důležitými starty se sem tam s někým rozcvičím.“ (úsměv)

Filip odtáhl ve 2. rozběhu první dvoustovku, ale poté již převzali iniciativu jeho soupeři. V případě, že by se tak nestalo, měl hodonínský rodák připraven jiný scénář. „Den před závodem jsem se domluvil s Britem Robbiem Fitzgibbonem, že se pokusíme běžet svižně, přestože hrozilo, že se za námi soupeři vyvezou a převálcují nás. Byl jsem připravený odtáhnout první šestistovku a poté by šel dopředu Robbie. Ve svolavatelně jsme si naši domluvu ještě potvrdili, s tím, že pokud by byl předchozí rozběh extrémně rychlý, běželi bychom spíše na finiš. Jenže tomu tak nebylo – vítěz prvního rozběhu dosáhl času 3:46.63, a tak jsme věděli, že pokud závod rozběhneme na 3:45 a v závěru zatáhneme, tak by nám postup časem neměl uniknout.“

Filip odtáhl první dvoustovku za 30 sekund a pak už převzali iniciativu jeho soupeři. Český mílař se z čela závodu postupně propadl na poslední pozici a nechával si i o něco větší odstup za předposledním závodníkem. Možná jsme v tom okamžiku malinko zapochybovali o jeho postupu do finále. Jak vnímal tuto situaci samotný závodník? „Možná to z pohledu fanoušků vypadalo jako krize, ale věděl jsem, že na čele běží Jakob Ingebrigtsen a očekával, že mnou nastavené tempo bez problémů udrží a vystupňuje ostře poslední čtvrtku. Původně jsem se chtěl držet více vpředu, ale dostal jsem se do strkanice, která mě rozhodila. Po třístovce jsem nebyl daleko od pádu. V té chvíli mi blesklo hlavou, že bude lepší běžet vzadu a nestrkat se. Běželo se mi pohodlně a asi i proto jsem měl v závěru hodně sil. Poslední dvoustovku jsem běžel nadoraz, ale v cílové rovince jsem si už spíše hlídal třetí pozici a možná malinko zvolnil. Tušil jsem, že soupeři v třetím rozběhu tak rychle nepoběží, což se nakonec potvrdilo. Stihnul jsem sledovat dokonce i mezičasy a věděl, že běžíme na čas, který by měl stačit na postup. A to se potvrdilo.“

O přímém finálovém postupu českého reprezentanta rozhodla diskvalifikace Belgičana Debjaniho, který 110 metrů před cílem rozhodil svým manévrem tři borce, včetně Filipa. Pokud by k diskvalifikaci nedošlo, v posledním rozběhu měli všichni borci potenciál běžet rychleji než 3:42.84. Filip by však i v tomto případě věřil v postup časem. „Soupeři se sice mohli domluvit na rychlém tempu, ale viděl jsem startovku třetího rozběhu a předpokládal, že se mezi závodníky nenajde žádný tahoun.“

Finálový závod byl otevřenou záležitostí. Jakob Ingebrigtsen běžel na HME již čtvrtý závod, ale dalo se očekávat, že v souboji s Marcinem Lewandowskim nepřipustí krátký finiš. Pojďme si nyní finále zrekapitulovat pohledem Filipa Sasínka. „Tušil jsem, že Ingebrigtsen vystupňuje závěr ještě výrazněji, že to bude letmý závod na posledních 800 metrů. Myslím si, že v první polovině závodu bylo zbytečné bojovat o pořadí uprostřed balíku. Přicházel bych tím o síly, na druhou stranu běžet v závěru startovního pole u mantinelu byl trochu risk. Vzpomínám si, jak jsme se před dvěma lety na ME do 22 let s trenérem domluvili, že nepoběžím u mantinelu. Do závodu jsem nastupoval s pocitem, že jdu lovit první příčku a nesmím se nechat uzavřít v klubku běžců. V cíli z toho bylo druhé místo (3:49.23). V Glasgow jsem zvolil pohodlnější cestu. Pocitově jsem začal běžet ostře přibližně 350 metrů před cílem. Hlídal jsem si Němce Probsta a dával si pozor, abych mu nešlápl na paty. Věřil jsem, že udrží kontakt se soupeři běžícími před námi, jenže mi trochu uniklo, že mezi ním a Francouzem Denisselem vznikla mezera. Malinko mi ujel vlak.“

výsledky

S předvedeným výkonem a 4. místem je Filip vzhledem k návratu po zranění velmi spokojený. „K medaili nebylo daleko, ale možná jsem mohl jít dopředu o něco dříve. Jenže pokud bych nástup Španěla Gómeze zachytil včas, je možné, že by mi došly síly a doběhl bych hůře. Ale to už zpětně nezjistíme. (úsměv) Vývoj závodu mi maximálně vyhovoval. Do Glasgow jsem nepřijel s příliš rychlým výkonem, a pokud by se běželo na čas 3:36–3:37, na takový výkon bych neměl. Věřil jsem maximálně ve výkon těsně pod hranicí 3:40, ale je otázkou, co by v tak rychle běženém závodě předvedli ostatní soupeři.“

Pojďme nyní nahlédnout do předzávodní finálové atmosféry evropského šampionátu. „V posledních minutách před závodem už úsměvy na tvářích závodníků neuvidíte – všichni se maximálně koncentrují na sebe, snaží se správně dýchat atd. V Glasgow jsme celkem dlouho čekali na představování závodníků před vběhnutím na dráhu, ale co bylo fajn, všichni jsme si stačili vzájemně podat ruce. I Marcin s Jakobem. Každý chce vyhrát, ale fair způsobem.

Pokud se mimo závod potkám někde s Marcinem Lewandowskim, pokaždé prohodíme pár slov. Podobné je to s Britem Fitzgibbonem, s nímž jsem dokonce odběhal na soustředění v Jihoafrické republice několik tréninků. Co se týče Jakoba Ingebrigtsena, je znát, že si je vědom svých schopností, působí hodně sebevědomě, ale v tom dobrém slova smyslu. Po rozběhu jsem s ním prohodil pár slov o diskvalifikaci jeho bratra Filipa a on mi v klidu odpověděl. Asi to nikdy nebude můj nejlepší kamarád, ale myslím si, že je v běžném životě úplně normálním klukem jako my ostatní.“

Filipova přítelkyně Kristiina Mäki ze sebe vydala v rozběhu vše, dosažený výkon pro ni byl zklamáním, ale její přítomnost měla na českého mílaře pozitivní vliv. „Kristiina zná velmi dobře můj předzávodní režim a ví, že v den závodu nelítám nikde po městě. Nechala mi prostor pro koncentraci, ale bylo fajn, že se za mnou zastavila a popřála mi hodně štěstí. V posledních dnech před HME jsem si kromě vylaďovacích tréninků zašel maximálně na půlhodinovou procházku, nebo poseděl s reprezentačními kolegy u kávy. Žádné dlouhé chození mi nevyhovuje. V tomhle jsme s Kristiinou odlišní. Já spíše ležím a čekám na závod, zatímco ona potřebuje být v pohybu.“ (úsměv)

Dvojnásobný medailista z velkých soutěží (ME22 a HME 2017) absolvoval v letošní halové sezóně kromě HME ještě čtyři závody. Jak je zpětně hodnotí? „V Erfurtu (25. 1.) jsem na patnáctistovce zaběhl výkon, jaký jsme s trenérem očekávali (3:42.33). 600 metrů před cílem jsem se vydal do čela, kilometrem proběhl za 2:29, ale provázely mě střevní potíže a v koncovce jsem nemohl zabrat úplně naplno. Věřím, že pokud bych byl zdravý, dosáhl bych času o vteřinu až vteřinu a půl rychlejšího.

Ostravská půlka (1:47.75 /Czech Indoor Gala, 12.2./) mě překvapila. Přestože jsem na takový čas trochu myslel, byl jsem moc rád, že se to povedlo. S trenérem jsme si potvrdili, že jsem na tom rychlostně dobře a že se na HME nemusím obávat taktického závodu.“

Na ostravském halovém mistrovství republiky odtáhl svěřenec trenéra Slezáka celý závod Danielu Kotyzovi. „Domluvili jsme se, že mu pomohu k osobnímu rekordu, a dokonce jsem přišel i s myšlenkou, že by se mohl pokusit o limit pro HME. Jako závodník do 22 let potřeboval zaběhnout B limit ČAS 3:45.27. Odpověděl mi, že takový výkon ještě není v jeho schopnostech, ale myslím si, že na něj potenciál měl. S trenérem jsme byli domluveni, že rozběhnu kilometr za 2:31–2:35 a pak zaberu naplno poslední dvoustovku. Bylo potřeba vyzkoušet si před HME rychlý finiš. Vše proběhlo podle plánu, kilometrem jsme proběhli za 2:34 a rychlý závěr se vydařil nejen mě (3:44.02), ale i Danielovi, jenž zaběhl skvělý čas 3:46.29. Po republice jsem měl domluvený půlkařský start na mítinku v Düsseldorfu, jenomže mě začalo po ostravském šampionátu pobolívat v krku. Dal jsem si raději dva dny volna a do Německa neodletěl. Vše se nakonec srovnalo a myslím, že to na můj výkon na HME nemělo žádný vliv.“ Pozn. autora – 6. února se Filip postavil na start patnáctistovky v Sabadellu, ale ze závodu musel po 400 metrech odstoupit ze zdravotních důvodů. 

LAPÁLIE S ACHILOVKOU

Zdravotní problémy musel Filip řešit i loni na jaře a v létě. Přihlásily se po návratu z jarního marockého soustředění. „V Africe jsem odběhal fantastické tréninky a pevně věřil, že se mi podaří posunout osobní rekordy na půlce i patnáctistovce. Jenže při zahajovacích závodech v Hodoníně, kde jsem běžel půlku a čtvrtku, mě začala bolet achilovka. A do toho mi dorazila zpráva, že jsem se dostal na startovní listinu závodu Diamantové ligy v Šanghaji (12. 5.). Odletěl jsem do Číny navzdory bolesti, protože jsem podvědomě cítil, že se premiérový start na tak významném závodě neodmítá.

Měl jsem ohromnou chuť zazávodit si v tak skvělé konkurenci, ale zpětně vidím, že jsem o tom měl více popřemýšlet. V samotném závodě sice bolest můj výkon neomezila, ale po startu došlo ke strkanici, kde jsem málem upadl. Doběhl jsem v pomalém čase 3:41.24. Ihned poté jsme se s trenérem domluvili, že začneme nohu léčit, a pokud se to podaří, tak se ještě pokusím zaběhnout limit pro berlínské ME.“

Dva měsíce po Diamantové lize absolvoval úspěšný mílař závod na 800 metrů v Táboře (1:49.62 /18. 7./), po němž začal opět intenzivně trénovat. „Tlačil jsem na trenéra, že to ještě zkusíme a uvidíme, jak se situace vyvine. V tréninku mě bolest sice omezovala, ale dalo se to vydržet. Vše se změnilo dva dny před mistrovstvím republiky, kdy mě začala trápit i druhá achilovka. Ve špatném stavu byly obě nohy a ta se zánětem o něco horší. V rozběhu na půlce (28. 7.) jsem se ještě pokusil zaběhnout kvalitní čas, jenže po 350 metrech mě v noze ostře píchlo a nemělo smysl pokračovat. Jednalo se o zánět achilovky, lékař mi do ní píchl injekci s kolagenem a dostal jsem i prášky. S trenérem jsme se rozhodli, že nemá smysl v tréninku pokračovat, aby se zranění nezvrtlo v něco horšího. Následovaly dva měsíce klidu. Druhou část letního závodního období jsme raději vynechali.“

Udržet si v době zranění kondici je pro každého vrcholového sportovce nesmírně důležité. Výjimkou nebyl ani Filip. „Podobný zdravotní problém jsem musel řešit i v minulosti. Vzpomínám si, že například s cyklistikou nešlo tohle zranění vůbec dohromady – noha mě bolela i na kole… Loni jsem se tedy během pauzy snažil alespoň třikrát týdně posilovat, abych výrazně nepřibral. A to bylo všechno. Nechtěli jsme to s trenérem přehánět, hlavním úkolem bylo dát se zdravotně dohromady před začátkem podzimní přípravy. Na konci září jsem odjel na dovolenou, ale už předtím jsem si byl několikrát zaklusat a nohy byly v pořádku. Po návratu jsem se rozběhal doma a pak už jsme odjeli na soustředění do Tater, kde jsem začal s nabíháním objemu. Zpočátku byla tříměsíční pauza trochu znát, chyběla mi lehkost, ale celkem brzy jsem se cítil tak jako dříve.

Těšilo mě, že jsem zpět, tréninková zátěž narůstala velice postupně, a co byla skvělá zpráva – noha byla v pohodě. Věřil jsem, že ve mně ještě něco je a že se návrat povede. Na přelomu listopadu a prosince jsem odjel na 4týdenní soustředění do Portugalska, kde jsem udělal obrovský pokrok, co se naběhaného objemu týče. Odběhal jsem i delší úseky v tempové vytrvalosti, věnoval se i posilovně, jenom rychlostních tréninků bylo méně než před Bělehradem. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale ostravská půlka ukázala, že to bylo dobré rozhodnutí.“

Vyrovnat se po psychické stránce se zraněním je obtížné, ale Filip nalezl recept. „Nebylo to jednoduché, ale přesto jsem neustále věřil, že to přejde a budu v pohodě. Chodíval jsem se podívat na tréninky naší skupiny a musím říct, že mě to moc těšilo. Jsme výborná parta, kde vládne skvělá atmosféra. Na Olympu mě ohledně profesionálních podmínek podrželi, při každém dlouhodobějším zranění vytane malý otazníček, ale viděli, že makám a že se možnosti návratu k závodění nevzdám.“

KVALITNÍ PŘÍRŮSTEK DO TRÉNINKOVÉ SKUPINY

Třetí nejrychlejší český patnáctistovkař všech dob (3:36.32) trénuje doma v Hodoníně, ale letos strávil celou halovou sezónu (dva měsíce) v Praze. „Bydlel jsem u Kristiiny, za níž jezdívám celkem často i během zbývající části roku. S trenérem jsme vyzkoušeli tuhle variantu, ale cítil jsem, že s ním potřebuji být v častějším kontaktu. Jsem raději, když je na tréninku. Aktuální výměna názorů ohledně tréninkového plánu a trenérova reakce na to, jak se cítím, je potřeba. Ale bylo super, že v Praze jsem měl možnost odběhat několik intenzivních tréninků a klusů s Honzou Frišem.

V Hodoníně máme šestičlennou skupinu a k mému trenérovi se rozhodl přejít bronzový medailista z halového MČR Adam Dvořáček (osobní rekord 3:49.86). Těším se, že nám oběma společné tréninky pomůžou. Poprvé se potkáme dnes (5.3.), kdy vyrazím na první hodonínský trénink po HME.“

STŘEDNÍ TRATĚ A MOŽNÁ I PĚTKA

V létě zůstanou Filipovými hlavními tratěmi půlka a patnáctistovka, s jednou malou změnou. „O limit na MS bych se rád pokusil i na půlce. Pokud by se mi podařilo splnit kritéria na obou středních tratích, dal bych na MS přednost mojí hlavní disciplíně – patnáctistovce. Na půlce se mohu pokoušet o limit mnohem častěji a myslím, že pro mě bude dosažitelnější. Na téhle trati tady máme skvělé borce a můžeme se vzájemně vybičovat ke kvalitním výkonům. Na půlce je mnohem snadnější najít si vodiče, který může odtáhnout minimálně polovinu trati, a pak už je možné dotáhnout to do cíle i sám. Na patnáctistovce je potřeba kvalitních závodů typu diamantovek mnohem více. Sám totiž v Čechách – s výjimkou největších závodů – čas 3:35–3:36 nezaběhnu.

Filip uvažuje i o jednom startu na pětce. „Poběžím ji rozumně s cílem přiblížit se 14 minutám. S Honzou Frišem jsme mluvili o tom, že bychom se na některém z extraligových kol o takový čas pokusili společnými silami a mohl by se k nám přidat i Jakub Zemaník. Ve skupince to jde určitě mnohem lépe, ale uvidíme, zdali nám tento nápad zapadne do závodní sezóny. O stýplu neuvažuji, protože jsem se na něm v mládežnických kategoriích psychicky dost trápil.“

Na co zbývá čtvrtému Evropanovi z HME čas kromě tréninku? „Co se běhání týče, snažím se dělat vše profesionálně. Zajdu si s kamarády popovídat na kávu, ale pokud se chci v trénincích posouvat, tak mezi nimi spíše odpočívám. K tomu se poctivě věnuji regeneraci, a v tomto ohledu jsem ještě přidal, aby se zranění neopakovala.“

Fotografie: archiv Filipa Sasínka

Finálový závod v běhu na 1500 m – HME 2019, Glasgow