SVĚT JE MALÝ, HIMALÁJE NEJVYŠŠÍ
Navštívila jsi spoustu zajímavých míst, nelákají tě Himaláje nebo nějaký delší trek?
Je to lákavé, ale v nabité závodní termínovce se měsíc, který Himálaje „chtějí“, najde dost těžko. Myslím si, že k návštěvě Himalájí jednou dojde, v nejbližší budoucnosti se k tomu ale zatím nechystám. Kdysi jsem šla v USA část trasy Pacific Crest Trail, která vede od Mexika až po Aljašku. Jeden kamarád mi řekl: „Pokud chceš zážitek s jinou kulturou, úplně jiné prostředí, jeď do Himalájí. Ale jestli chceš poznat nefalšovanou divočinu bez lidí, tak se vydej do Ameriky.“ Což mě zprvu překvapilo. Často míváme nějaké představy a realita je pak odlišná. Kupříkladu ty obrovské vzdálenosti mezi obydlími právě v Americe… Takže za přírodou nemusíme ani tak daleko.
Nebála ses bivakovat ve volné přírodě, kde se mohly pohybovat smečky vlků?
Smečky vlků jsem nezažila, tam, kde jsme byli, nežijí. Byli tam medvědi, ale malí, černí, ti na člověka většinou neútočí, pokud nejde o medvědici s mláďaty, která by cítila bezprostřední ohrožení. Nějaká očička na nás z houští sice každou noc svítila a nemohli jsme si být jistí, komu patří. Ale na druhou stranu jsem se uklidňovala, že nepatříme do jídelníčku tamních šelem. Jen bylo potřeba dodržovat jistá pravidla – např. jídlo nenechávat u sebe, speciálně v noci muselo být umístěno vysoko na stromě a dál od nás. V Kanadě by to bylo něco jiného.
Říká se, že svět je projekcí naší mysli. A to, kam se ubírá náš život, do značné míry souvisí s obrazem našich myšlenek. Myslíš, že sport má tu sílu být pevnou a trvalou součástí našeho vnímaní, transformovat náš náhled na svět a hodnoty, o něž v něm usilujeme? Jednoduše řečeno, platí klišé, že sport je zkrátka životní filozofie?
V mém případě je to hlavně příjemně strávený čas venku. Nevím, jestli to nazývat filozofií. Miluji přírodu, čerpám z ní sílu a mé tělo je nejlepším „dopravním prostředkem“, který mou duši nosí po krásných místech. Navíc mám vrcholovou vášeň – když kamkoliv cestuji, táhne mě to vždy vzhůru, nejvýš, jak to jde. Miluji pohledy shora.
MOBIL, ZRCADLOVKA A TRÉNINK NA POCIT
I z tvého facebookového profilu je jasně patrné, jak moc máš ráda přírodu. Pokud si dobře vzpomínám, jednou tě tato náklonnost k přírodě stála i mobilní telefon. Jak toto v současnosti řešíš, když se chceš proběhnout, projet na běžkách a zároveň dokumentovat krásy okolní krajiny?
Stála mě už několik telefonů. (smích) Jsem člověk, který stále něco zapomíná, ztrácí. Případně má telefony, které se rády koupou ve vodě, v potocích…
Říkám si, že je to svým způsobem docela náročný „dvojboj“, neboť tato technika je dost náročná na vlhkost, změny teplot a podobně…
Není to až tak složité. Mám zrcadlovku, zabalím ji třeba do šátku a jako pouzdro použiju větší ledvinku. Když nejde o vyloženě rychlý trénink/výlet, tak si ji s sebou běžně beru. Navíc jsem si pořídila telefon, který slušně fotí, a ten mám u sebe vlastně stále. Protože nejkrásnější fotky tvoří kouzlo okamžiku.
Jinou kapitolou jsou vyloženě fotografické výpravy, kdy se vydáte za konkrétním motivem – západ slunce, barvy oblohy nebo místa, kde se barví podzimní listí, jizerskohorské potoky… Tehdy je vhodné vybavit se zrcadlovkou, stativem a vyrazit na fototoulky. Umím se kochat i takzvaně za pochodu, ale někdy je fajn udělat si čas a zastavit se.
A jak se tento přístup kloubí s tréninkovými plány?
Jak už jsem zmiňovala, pro mě jde spíš o vášeň pro pohyb než o sport, intervalové tréninky. Pohyb, díky kterému se dostanu na místa, která mám ráda. Proto když jdu běhat, už několik let neřeším konkrétní vzdálenost nebo intervaly. Řeknu si, dnes se poběžím vykoupat na Nisu nebo na Ještěd za západem slunce. Můj pohyb je většinou motivovaný tímto způsobem, a i proto nemůžu mít žádného trenéra. Nejsem si totiž jistá, zda by se mu to líbilo. Že by mi napsal volno, ale já se mu omlouvala, že jsem musela vyběhnout, protože nešlo odolat krásně se barvící obloze. (úsměv)
Možná je tento přístup ideální možností, jak si dlouhodobě udržet nadšení, jak si vyhovět i s ohledem na jiné než sportovní zájmy.
Přesně tak. Sama si neumím představit, jak bych vydržela závodit deset dvacet let a musela striktně dodržovat tréninkový plán v podobě čísel, co a jakou intenzitou. Bez problémů si naopak dokážu představit, jak budu postupovat podle plánu, že se pojedu někam vykoupat, podívat a podobně. To jsou motivace, které se mi nikdy neomrzí. A neznamená to, že nic neděláte. Jen to není podle šablon a tabulek, ale podle vlastních pocitů a potřeb těla.
Myslím, že by mnohým sportovcům tento přístup také prospěl, sportovat s větší lehkostí a nebýt pod takovým tlakem.
Samozřejmě to musí jít ruku v ruce s tím, že v sobě máte sportovní a závodnickou duši. Když zmíním, že jdu na výlet, někam se vykoupat, mnozí by to mohli vnímat tak, že si vezmu ručník, brýle, plavky, nějaké žabky, sednu do auta a vyrazím k vodě. Vznikají tak komické situace, kdy řeknu „půjdeme se podívat na západ slunce na Ještěd“, přičemž dotyčný parťák přijde s klíčky od auta. Pak se mu s úsměvem omlouvám, že si to špatně vysvětlil, že se tam přesuneme během. Ne každý to v sobě asi tímto způsobem má.
Pokud se jdete někam pokochat nebo vykoupat a jsou tam kopce, můžete jít pěšky. Nebo zjistíte, že tělu to dělá dobře, a tak si některé kopce vyběhnete. A třeba i rychle. Vše se odvíjí od vašich pocitů, co se vám v konkrétní chvíli chce. Jinak řečeno, význam slov „jít na výlet“ je zkrátka trochu posunutý. Říkají kamarádi. (úsměv)
Samozřejmě jsem schopná obsah těch slov vnímat i v původním smyslu slova. Pokud se domluvím s nesportovcem, pak nevyrazím v lehkém tričku a běžeckých botách.
Ženy si potrpí na parádu. Je pro tebe důležité vybíhat do terénu celkově sladěna? Nebo dáváš přednost funkčnosti před módními trendy?
Myslím, že v současné době to dělení odpadá a funkčnost bývá hezky propojena s designem. Hodně běhám v Craftu, což je firma, která mě sponzoruje a naštěstí zde není dilema: Hezky, nebo funkčně.
Současný běžecký boom je značně svázaný s výstřelky moderní techniky, inovacemi, funkčním obutím a oblečením. Patříš mezi zastánce těchto technologií? Nebo se raději řídíš svými pocity bez potřeby sledovat tepovou frekvenci, uběhnuté kilometry?
Zaznamenaná data většinou sleduji ex post. Neměla jsem ráda a stále nesnáším pás sporttesteru, který vás škrtí na hrudníku a vy se pod ním potíte. Nehledě na to, kolik rozmanitých faktorů tepovou frekvenci ovlivňuje. Tudíž když máte nastavené určité tepové zóny, tak i když je budete striktně dodržovat, nezaručí vám to, že se nepřetrénujete.
V průběhu života jsem se naučila odhadnout tempo natolik dobře, že je to mnohdy spolehlivější než se řídit sporttesterem. Mám to ověřené tím, když jsem jednou zkoušela trénovat za pomoci odběrů, tepů, sporttesteru a v různé nadmořské výšce. Anaerobní práh, který je cca 4 mmol, dokážu prostřednictvím pocitů rozpoznat úplně přesně. Myslím, že to je velmi důležitá věc, a pokud používáme tyto moderní přístroje jako věc, která nám pomáhá zlepšit zpětnou vazbu, v symbióze se svými pocity, pak je to užitečné. Ale určitě by za nás tyto technologie neměly převzít hlavní rozhodovací roli, respektive absolutní kontrolu. Nehledě na fakt, že přístroje se čas od času porouchávají – a i naše tělo je určitý nástroj, který funguje různě, v závislosti na proměnlivých podmínkách. Není tedy nad to, sledovat a naslouchat svým pocitům než si do hodinek nastavit tepové zóny a těmi se bezhlavě řídit. Jelikož mám stále určitý zdravotní hendikep a organismus reaguje velmi citlivě, je pro mě zásadní sledovat reakce těla než externí přístroje.
O sportovcích je známo, že mají práh bolesti posunutý hodně vysoko, respektive že mívají občas tendenci nevyslyšet varovné signály těla, což může mít neblahé následky. Malinko tak opomíjí rčení, že tělo je chrámem duše. Jak to vnímáš ty? Dbáš například na nějaký speciální jídelníček?
Asi se stravuji zdravěji než běžný člověk, ale určitě je vždy co zlepšovat. Chci dopřát tělu, co potřebuje, ale nechci z toho dělat hlavní program svého života. Znám pár lidí, kteří neřeší nic jiného.
Jinak ve sportu skutečně při maximálním výkonu přehlížíš nesmírné množství nepříjemných pocitů, které by normálního člověka přinutily zastavit. Proto je zřejmě každý vrcholový sportovec tak trochu masochista, který ví, co znamená heslo: „Radost, která se rodí z bolesti.“ Ale měli bychom být schopni rozeznat bolest přirozenou, která vzniká, když se blížíme svým limitům, a bolest, která je varovná, nezdravá.
SPARTAN RACE? ČESKÁ MÉDIA MLČÍ
Nemůžu se ubránit dojmu, že v České republice jsou tvé úspěchy trochu nedoceněné. Přitom ve světě, a obzvlášť v USA, jsou tyto závody vnímány prestižně a tamní hvězdy se svými úspěchy i velmi dobře živí.
Důvodů je vícero. Jedním z nich je skutečnost, že u nás je Spartan Race stále oddělený od klasických médií. Není to ale primárně tím, že by média tento sport zcela ignorovala. Řada závodů mívá tisíce účastníků, bývají dlouho dopředu vyprodané, jako například závod ve Vesci, kde se na start postaví až 7500 závodníků. Jde tedy bez nadsázky o masový sport. Organizátoři se svou „klientelou“ čile komunikují skrze sociální sítě, ale po závodech mnohdy necítí potřebu posílat tiskové zprávy médiím. A je logické, že když se k médiím nedostanou žádné materiály a výsledky, nemají v podstatě co zveřejnit. Samozřejmě mě to trochu mrzí, protože v zámoří bývají ze závodů, jako například mistrovství světa, skvělé přímé přenosy.
Jaké pocity prožíváš před významnými závody? Nevzbuzují v tobě velká jména tohoto sportu trému, obavy, nebo dokonce přehnaný respekt?
Říká se nevědomost hříchu, v tomto případě spíše stresu, nečiní. Vím, že jsou na startu silné soupeřky, ale nějak více se tím nezabývám. Což je vlastně ideální. Já sama proto nepoběžím ani rychleji, ani pomaleji.
Jak jsme již zmínili, v USA se je možné se tímto sportem i dobře živit. Jsou finanční odměny zajímavé i v České republice?
Je to tak, dokonce se tím, právě v USA, Kanadě, dá velmi dobře živit. Poslední tři čtyři roky jsou překážkové běhy finančně zajímavé i pro mě. Je to ale spojené s tím, že závodím hodně v zahraničí. V České republice jsou finanční odměny spíše přilepšením, na uživení to není. Prakticky všechny závody probíhají na krásných místech v horách po celém světě. Takže je to skvělé spojení cestování na místa, která bych ráda tak jako tak navštívila, a navíc s možností a příležitostí dobré obživy. Samozřejmě vázané na výsledky.
Oslovily tě se zájmem o spolupráci zahraniční týmy?
Jeden rok ano. Musím však říct, že když jsem se dostala do tzv. Pro Spartan teamu, byla to až příliš složitá spolupráce. Byli zvyklí pracovat jen s Američany a pokrývat jejich potřeby, přičemž já byla z Evropy jediná. Sice mě oslovili, ale vlastně pak nějak nevěděli, co se mnou. (úsměv) Když jsem potřebovala zajistit letenky na mistrovství světa, zarezervovali je, ale nezaplatili. Podobně tomu bylo s dalšími „drobnostmi“. Na půlku sezony jsme se nějak dohodli, ale byl to spíš stres. Na to, že šlo o profesionální tým, dělali mnoho chyb, například co se týče ubytování, vybavení a všeho dalšího. Naše spolupráce brzy skončila, raději jsem závislá sama na sobě a vím, že co si zařídím, to mám. Pokud se něco nepovede, tak můžu vynadat jenom sobě.
V říjnu jsi zvítězila v čistě běžeckém závodě Liberec Nature run. Jak moc se liší tvé pocity z překážkových závodů, které vyžadují velkou všestrannost, dobou trvání leckdy předčí i maratonské běhy, od těch, kdy na různých distancích soutěžíš pouze s běžeckými specialistkami?
Překážkové běhy mě baví víc. Nature run jsem i vymýšlela trasu, a přestože trať byla rozmanitá a pestrá, vyskytovaly se tam pasáže, kdy jsem běžela po zpevněných nebo asfaltových cestách na mně až příliš dlouho. V takových úsecích pak můžete hlavu úplně vypnout. Někdo má tento funkční mód rád, dokáže v tom „meditovat“, ale mě to nijak zvlášť nebaví. Radši mám pestrost. Ale je to skvělý tempový trénink na překážkové závody. Je dobré umět nasadit tempo a udržet ho.
U překážkových běhů vybíháte a víte, že běžecké úseky jsou rozdělené a zpestřené překážkami. Navíc se většinou závodí na náročných terénních cestách. Snad jen Ještěd Sky race je pro mě běžecky podobně zajímavý jako běžné trasy Spartan Race. Zkrátka překážkové běhy jsou pestřejší.
Pokud vím, tehdy, před MS v USA, jsi měla i nějaké zdravotní potíže?
Na jednom závodě jsem si při pádu narazila čéšku. Asi týden to bylo dobré, ale pak jsem zraněné místo dva dny po sobě dost zatížila i mimosportovně, pracovně. Ve výsledku mi noha natekla do té míry, že jsem jí nebyla schopná ani ohnout. Do mistrovství světa zbývalo deset dní, přičemž jsem měla problémy vyjít i schody do letadla. Bylo vtipné, když se mě někdo zeptal: „Co vy tam vlastně jdete dělat?“ Moje stručná odpověď zněla: „No, možná závodit.“ (smích)
Věříš v olympijskou budoucnost překážkových závodů typu Spartan Race?
Věřím. Diváky i závodníky to hodně těší a zajímá, ale ještě je třeba urazit dlouhou cestu.
Myslíš, že by mělo dojít ke standardizaci disciplín v rámci tohoto druhu závodů?
Toho bych se obávala, protože pak by mě to asi nebavilo. V závodech horských kol je také každá trať jiná, a proto nelze měřit třeba světové rekordy na trati 20, 30, 40 kilometrů.
U překážkových běhů jsou různé směry, jeden to standardizuje, posouvá na roviny, do měst, na stadiony, a druhý nechává organizátorům volnou ruku, jak který závod postavit. A to mě baví, protože takové závody jsou hodně o kontaktu s přírodou. Uvidíme, kam se to bude posouvat. Pro mě budou vždy nejkrásnější překážkové závody v horách s průzračnou vodou.
V Řecku se každoročně pořádá závod s podobným názvem, a sice Spartathlon, jeho náplň je však diametrálně odlišná od závodů, v nichž vítězíš ty. Ultramaratony jsou ale asi příliš extrémní výzvou, že?
Chci, aby mi tělo co nejdéle vydrželo. Kdybych se věnovala těmto soutěžím, tak to půjde proti mým cílům, respektive tomu, co chci. Mám se ráda. (úsměv)
Je o tobě známo, že jsi úspěšně závodila i v kvadriatlonu…
Jde o triatlon doplněný o rychlostní kanoistiku. Táta desítky let trénuje rychlostní kanoistiku, byl to jeho hlavní sport, tudíž jsem se v tom prostředí odmala pohybovala. Ale příliš mě to nebavilo, protože se vše odehrává na „malé přehrádce“, jako když běháte pouze na stadionu. Pro kvadriatlon jsem tím ale získala určitý základ a nějakou sílu jsem také měla, z lyží. Když se to celé spojilo dohromady, tak to bylo dobré. (smích) Jedním ze základních smyslů kvadriatlonu je rovnoměrnější zatížení horní a dolní poloviny těla, než je tomu například v triatlonu. To není špatná myšlenka.
KRÁTKOZRAKÁ ŘEŠENÍ
Environmentální situace je i přes patrná zlepšení oproti minulosti nadále složitá. Myslíš si, že i sport se může nějak podílet na ochraně přírody, životního prostředí? Nebo vnímáš rozpor mezi nutností chránit životní prostředí a narůstajícím zájmem veřejnosti o outdoorové aktivity?
Myslím si, že se to dá skloubit a provozovat tyto sporty tak, aby to přírodě neškodilo. Naopak si myslím, že ten, kdo přírodu užívá a tráví tam hodně času, tak si dokáže představit, co by znamenalo, kdybychom o ni přišli. Ten, kdo tráví život převážně doma, v uzavřených prostorách, v práci, obchodních centrech, toho možná nevyděsí, když přehrady v Jizerkách budou poloprázdné. Vše se dá dělat různým způsobem a já se snažím svým sportováním neškodit.
Na druhou stranu „vyhrocený ekologický aktivismus“ může v jistém slova smyslu společnost v potřebě intenzivní ochrany přírody štěpit.
Myslím si, že tzv. extrémistická ochrana vzniká jako protipól extrémního ničení přírody. Kdyby se v takové míře neničila, nevznikaly by situace, tendence ji maximalisticky chránit. Jeden extrém kompenzuje druhý.
Vzpomínám si na to, když se měla kácet majestátní alej u Frýdlantu, že se na její počest dokonce konala jakási rozlučková „slavnost“. To mi přijde hodně smutné.
Šlo o Kočárovou alej, údajně k tomu mělo dojít z důvodu bezpečnosti. Na jednu stranu se kácí stromy, na druhou stranu vznikají umělé retardéry. Myslím, že toto už se míjí se zdravým rozumem. Zrovna Kočárové aleje mi je hodně líto. V tom místě navíc není žádná rychlostní silnice, není to dlouhý úsek, tudíž časová úspora činí maximálně dvě minuty. Opravdu to stojí za to? Podle mě ne.
Jako by klíčoví lidé nepřišli na nic lepšího, jak skloubit ekonomické zájmy s přírodou…
Možná to ani nehledají, protože by to bylo logicky dražší, ale pouze v přítomné chvíli. V budoucnu můžeme být překvapeni, jaké náklady si mohou vyžádat chybná, krátkozraká rozhodnutí. Až bude zapotřebí následky těch rozhodnutí napravovat, zjistíme, že ta nejjednodušší, nejlevnější varianta rozhodně dobrým řešením nebyla.
Pokud se ještě na chvíli vrátíme od sportu k politice, je náročné akceptovat, že se v tomto prostředí často nedodržuji elementární pravidla?
Je tomu bohužel tak a štve mě to nejenom v politice, ale i ve sportu. Tam je to však z určitého úhlu pohledu jednodušší. Nejlepší je zkrátka ten, který dorazí první do cíle. Ale v politice je těch věcí a podpásovek úplně mimo normy, které by se ještě daly nějak akceptovat, hrozně moc. Bohužel tím, jak to není snadno měřitelné, což platí o situaci v rámci celé České republiky, vítězí ten, kdo všechna pravidla porušuje. Všeobecně se to ví, ale stejně s tím nikdo nic neudělá. Ve sportu to může být někdy také tak. Závodník třeba bere doping nebo podvádí. Ale většinou se dlouho vážnosti netěší a na podvody se jednoho dne přijde. V tomto je politika horší, což mi hodně vadí.
A NA ZÁVĚR MALÝ NÁVRAT K LYŽOVÁNÍ
Asi pro každého sportovce je vrcholným zážitkem startovat na olympijských hrách. Tobě se podařil málo vídaný počin, v 18 letech se poměřit s absolutní světovou elitou a reprezentovat Českou republiku na hrách v Naganu. Nakolik tak raná zkušenost sportovkyni ovlivní a změní?
Myslím si, že mě příliš nezměnila, ale vzpomínka je to samozřejmě krásná. Jsem moc ráda, že jsem stihla aspoň jednu olympiádu, než mi zdraví znemožnilo pokračovat v lyžařské kariéře. Spartan Race asi v dohledné době na hrách nebude, abych se ještě někdy na tuto vrcholnou sportovní akci podívala. Bylo to opravdu krásné, nejen sportovně, ale i po společenské stránce, přestože je olympiáda samozřejmě i velký byznys. Na druhou stranu je to ale největší sportovní svátek, kdy máte možnost potkat se se sportovci z jiných odvětví. Není to jenom o sportu, o chvílích, které strávíte aktivně závoděním, ale i o celém tom pobytu, bydlení, měsíci, který tam prožijete.
Co ti z olympiády nejvíce utkvělo v paměti?
Nejraději vzpomínám na velkou společnou jídelnu, mrazivé slavnostní zahájení a samozřejmě hokejové finále. I když možná ještě víc na semifinále s Kanadou, to mi přišlo ještě dramatičtější. Japonci jsou velcí fanoušci hokeje, tudíž atmosféra byla velkolepá. Když jsem spolukomentovala přenosy z Turína a šla se na jeden zápas podívat, atmosféra oproti Naganu připomínala spíš okresní přebor.
A co Japonci a lyžování?
Když to srovnám se světovým pohárem, například v Novém Městě na Moravě, naganská atmosféra byla hodně komorní. Nejkrásnější a nejsilnější atmosféru jsem zažila na svém prvním mistrovství světa v norském Trondheimu v roce 1997. To se třeba s Naganem nedá srovnávat.
Vasův běh se pořádá i ve své letní, možná ještě extrémnější běžecké verzi. Nelákalo by tě zde také startovat?
Absolvovala jsem jeho zimní variantu. Je to hezký závod, nicméně znám i hezčí. Vasův běh je pro lyžaře taková Mekka. Sama jsem tehdy neměla štěstí na počasí, byl to spíš vodní závod, i když těch 90 kilometrů je dlouhá a těžká dřina za všech podmínek. Třeba tratě Jizerské 50, Kaiser Maximilian Laufu a dalších se mi vryly do duše více.
Otázka z tak trochu jiného soudku, věříš v cosi jako je reinkarnace, nebo karma?
Ano. A já musela žít někde v zemi sněhu a ledu, protože jakmile začne padat sníh, moje radost je v tu chvíli až iracionální. Stejně tak věřím, že existuje příčina a následek, a že se nám, někdy v dlouhodobém horizontu, vrací to, co zasejeme.
Jak na tebe působí samotná Skandinávie, například Norsko, Švédsko?
Jsou místa, která jsou tak krásná a silná, že se chce člověku až brečet, když musí odjet. Tak to jsem zažila vloni, když jsem odjížděla z Beitostølenu (cca 150 km od Lillehammeru), což je pro mě jednoduše lyžařský ráj. To bylo něco tak neskutečného, že bych tam nejradši ještě nějaký pátek zůstala, ve srubu zapadaném sněhem…
O Norech se navíc s nadsázkou říká, že se rodí s lyžemi na nohou…
Oni mají lyžování jako běžnou součást „školního vzdělávání“, kdy je prakticky každý malý Nor vedený k tomuto druhu pohybu. Proto mají tak širokou základnu, z které se vždy objeví někdo výjimečný. Zatímco u nás jsou ti talentovaní rozprostřeni do mnoha sportů, u nich je lyžování silně dominantní.
Získala jsi i titul Jizerská královna, za nejlepší součet výsledků z Jizerské 50 na lyžích a na kole. Využíváš v přípravě často kolo a kolečkové lyže?
Víc než kolo určitě běh, ten je mnohem bližší lyžařské technice. Kolečkové lyže jsou tak trochu mlácením holí do asfaltu. Lyže jsou krásné, když člověk jede bílou, tichou zasněženou krajinou, a asi i proto pro mě nejsou kolečkové příliš lákavé.
Rozhodně se nepovažuji za experta přes lyžování, ale docela mě tento sport zajímá. Nemohl jsem si nevšimnout neobyčejně dominantního návratu do stopy Therese Johaug po trestu za doping. Mám z toho mírně řečeno smíšené pocity…
Samotná existence dopingu vrhá stín v podstatě na všechny sportovce, kteří s ním měli co do činění, a tedy i jejich výkony. U ní je stín pochybností velký. Když se vrátila v tak velkém stylu, řekla jsem si „ty jo, ta je dobrá, skvěle běží“, ale k tomuto člověku už neprožívám nějakou hlubokou úctu. Ale možná je nyní skutečně „čistá“, ale pomyslná hrana obdivu je u mě zkrátka obroušená. Vždy už bude stín pochybnosti.
Byla bys v této souvislosti pro ještě větší zpřísnění dopingových postihů? Nemyslím přímo v trestněprávní rovině, ale například doživotním zákazem soutěžení v tom kterém profesionálním sportu? Anebo jsi pro variantu poskytnout dopingovému hříšníkovi ještě jednu šanci?
Je to složité, protože si umím představit, že se do problémů dostane opravdu někdo omylem. To jsem si uvědomila zhruba kolem svého druhého mistrovství světa, kdy nám v týmu bylo kladeno na srdce nepít z načatých lahví a nosit si všechny věci svoje… Ale tresty by měly být přísnější.
Nabízí se spekulativní otázka, zda je možné, aby například výprava A výpravě B něco nepodstrčila…
Nevím, nezažila jsem to. Ale vzhledem k tomu, jaká je podstata lidského fungování a že doping je sám o sobě mimo všechna pravidla, tak to rozhodně není vyloučené.
Spekuluje se například, zda mezi doping nebo spíš neetické jednání nepočítat i používání tzv. kyslíkových stanů…
Právě, kam umístit tu hranici? Na druhou stranu se v tomto případě nic invazivně nevpravuje do těla. I když je to umělé navození stavu, který stimuluje tělo podobně jako vysokohorské prostředí, aby se na menší koncentraci kyslíku aklimatizovalo. A v tom už je těžké nacházet onu prvotní radost z pohybu, kterou hledám. Ale – není to pořád na úrovní injekce EPO.
Není paradoxně v současnosti biatlon v České republice ohrožením klasického běžeckého lyžování?
Určitě ve světle úspěchů na velkých světových akcích přebírá potenciální talenty, které by se mohly věnovat běžeckému lyžování. Biatlonový svaz udělal velký kus práce, vstřícné kroky ve smyslu větší atraktivity vůči divákům. Určitě je mnoho dětí, které když dobře lyžují, zatouží po pušce a biatlonových závodech. Dá se tedy říct, že na tom v současnosti může běžecké lyžování tratit. Zkrátka nemá zásadní část, která může v okamžiku promíchat pořadí.
Kdo hledá více dramatičnosti, zvratů, tomu se může víc zamlouvat biatlon. Bavila jsem se s Lukášem Bauerem o zařazování terénních úprav, skoků, „velbloudů“ v rámci některých sprintů. Možná kdyby se toto rozšířilo ve větší míře, mohla by to být jedna z cest, jak učinit běžecké lyžování atraktivnějším. Myslím si, že tímto si láme hlavu hodně lidí, a kdyby existoval nějaký zázračný recept, tak ho určitě využijí. Běžecké lyžování si je vědomé, že v mediální rovině s biatlonem prohrává. Přestože mně by se třeba pušku na zádech nosit nechtělo. (úsměv)
Někteří sportovci se vyznávají z toho, že sportem žijí 24 hodin denně, 365 dní ročně, ať už právě trénují, nebo ne. Vnímáš to podobně?
U sebe? Ne. Vlastně nevím, jestli sebe vnímám jako sportovkyni. Spíš bych řekla jako člověka, který má rád pohyb. Slovo sportovec je pro mě příliš úzce zaměřené. Někdy mi přijde skoro až trochu líto, když vidím, jak někteří lidé žijí v zajetí čísel, tabulek a výsledků, neustálém zlepšování své fyzické kondice, která jde navíc s věkem zákonitě dolů… A oni stejně veškerou svou energii, životní kapacitu vrhají tímto směrem. Možná to u mě někdo vnímá stejně, protože množství času, které věnuji pohybu, je na běžné lidi vysoké. Na druhou stranu nemám pocit, že sport a sportovní duše by měly být hlavní charakteristikou a součástí někoho, kdo se věnuje sportu. Myslím, že život je natolik pestrý – zastáváme v něm daleko více rolí –, že by byla velká škoda omezit se úzce jen tímto jedním směrem.
Zuzana Kocumová (nar. 26. 5. 1979) je trojnásobnou mistryní světa v závodech Spartan Race (elitní kategorie – 2015 a 2016, kategorie 35 – 39 let /2018/). V roce 2015 strávila na překážkové trati 2 hodiny 53 minut a 3 sekundy, o rok později bojovala na trati 2 hodiny 46 minut a 56 sekund. Zuzana je historicky první závodnicí, které se v elitní kategorii podařilo obhájit titul mistryně světa.
Foto: archiv Zuzany Kocumové
Runholic.net 